Protea Banks za časů corony aneb 2 týdny v Jihoafrické republice jako balzám na coronavirové nervy
Žralok bělavý
Je 25.02.2021. Budím se v letištním hotelu City Lodge v Johannesburgu, odkud mi letí ranní vnitrostátní let do Durbanu. Čtu si čerstvé zprávy v Hospodářských novinách a nevěřím svým očím. Vláda (nevím jestli tomu spolku tak říkat) ČR od 26.02.2021 zakazuje cestování do Jihoafrické republiky. Tak to jsme tedy měli z pr.... kliku a jdu si dát k snídani panáka Amaruly. Najednou má tenhle výlet úplně jinou atmosféru, takovou hippie rebelskou, řekl bych.
V Durbanu vyzvedáváme dodávky a mydlíme to po dálnici N2 dolů na jih do Margate, kde máme pronajatý krásný dům s pěti ložnicemi, grilovací terasou, bazénem a místní rodinkou kočkodanů, která si občas zajde k nám do kuchyně pro banán. Jsme zhruba v půlce cesty, když mi volá Roland, majitel domu i místní potápěčské báze, kterého znám 21 let. Tome, úplně jsem ti zapomněl říct, že liquer stores zavírají dnes ve čtvrtek v 17:00 a otvírají až v pondělí. Je to součastí covidových pravidel, tak se rychle někde stavte ať celý víkend nestrádáte. To ještě nikdo ani Roland nevíme, že počínaje pátkem klesne jihoafrický covidový PES na level 1 a všechny restrikce padnou. Kouknu na hodinky a vidím, že to stíháme do mého oblíbeného liquer store v Shelly Beach. Snad nezkrachoval a pořád tam je. Koutkem oka vidím, že Jirka vedle mě studuje cosi jako průvodce jihoafrickými víny a už vím, koho se budu při nákupu držet a opisovat. Jasně že store nezkrachoval, naopak se zdá, že mimořádně prosperuje. Napřed nakládám do vozejku pivo. Basička Castle, jasně, basička Windhoek, jo, ten musí bejt. Se zásobou základních tekutin doháním Jirku a začínám opisovat shirazy, merloty, sauvignony, atd…
Dorážíme na baráček, zítra se ještě nepotápíme, chrápáníčko, veget. Co budeme večer dělat? Saháme po nákupu. Slunce zapadá za palmou na které sedí vřeštící ibisové. Šumí moře. Luskne špunt. Četl jsi to? Od zítřka sem nesmíme. Smích přehlušuje ibisy. Přesun vína do sklenic na chvíli přehlušuje moře. Na několik chvil. To jsme tedy měli z pr…. kliku. Venca vytahuje kytaru. Já trsátko. Víno se zase přesouvá a najednou je pátek.
Sobota ráno, první potápěcí den. Dorážíme přesně na sedmou do Shelly Beach. Jsem dojatý. Vše na svém místě. Kontrolní věž Sony Evans small craft harbour, rybáři spouštějí na vodu staré známé lodě, Awesome, Mighty a spol, z kuchyně Ski Boat Clubu se linou vůně grilovaných ryb, a hlavně tu jsou Beulah, Roland a Spike. Padáme si do náruče, složitá doba nás dělá náchylnější k emocím. Mezi ponory usedáme na terasu Ski Boat Clubu, dáváme čerstvé mušle, ryby nebo sépie, svělé capuccino a po odpočinku následuje druhý ponor. Celý týden máme štěstí na výborné počasí, tedy slunečnou oblohu s minimem oblačnosti a slabý nebo alespoň potápění umožňující vítr.
Každý den se potápíme stejně. Ráno vyrážíme na moře s nákladem mrtvých sardinek pro žraloky a v poledne driftujeme po reefu, většinou na jižním konci Protea Banks, který se po prvním dnu ukazuje jako výrazně živější.
Krmička byla naprosto parádní. Těšíme se nejvíc na žraloky bělavé, kteří jsou sice v počtu napadení lidí (obvykle plavci na hladině) třetím nejnebezpečnějším žralokem na světě, ale vůči potápěčům jsou relativně plaší. Také jsou kupodivu plaší vůči žraloků černocípým, kteří jsou sice menší, ale mají drzou průbojnou povahu. Pokud tedy máme u krmičky černocípáky, bělaví si udržují distanc, ale naštěstí jsme měli i ponory úplně bez černocípáků a tehdy jsme měli až 7 bělavých najednou a dalo se k nim při troše šikovnosti přiblížit s foťákem na dotek. Tygr nás tentokrát na krmičce nenavštívil, ale připluly jiné bonbónky. Jednou to byl kladivoun velký, kterého naštěstí vyblejsknul Martin Procházka a jednou mezi námi projel v honbě za živými sardinkami Marlín modrý!!! – Makaira mazara, který byl tak rychlý, že ho nevyfotil vůbec nikdo.
Ovšem ponory na útesu bez krmení letos výrazně překonaly krmičku. Celý týden byl silný proud a foukal jižní vítr, což zajišťovalo báječný drift a také vysoce nadprůměrnou viditelnost až 30 metrů. Jak jsme neviděli tygra na krmičce, tak na útesu každý druhý ponor. Báječně jsem se pomazlil s obrovským kanicem tukula, v proudu jsme potkávali naše známe z krmičky, černocípáky a žraloky bělavé, narazil jsem na obrovskou trnuchu mauricijskou a skoro každý ponor jsme potkali velké hejno nebo dokonce několik hejn kladivounů bronzových. Je úterý a Beulah mi říká, Tome, pořád mi nikdo nenafotil na Protea pořádně hejno kladivounů. Nic neslibuji. Dohromady mám za sebou desítky zájezdů na místa, kde se kladivouni bronzoví vyskytují po tisících, ale kolik mám celkem tzv. výstavních fotek, tři, čtyři? Dostat se blízko k hejnu kladivounů je jeden z nejtěžších úkolů pro podvodního fotografa. Vracím se k úternímu driftu na útesů. Najednou v dálce vidím malou skupinu kladivounů, odhadem 15 jedinců. Je fantastická viditelnost, modrá voda prozářená sluncem. Kladivouni vždycky stojí za pokus. Budu ovšem muset zabrzdit v silném proudu a po dnu ručkovat zpět. Na Protea to znamená, že vám skupina potápěčů zmizí a vy si pak musíte prožít zbytek ponoru úplně sám mezi žraloky tygřími a bělavými a počítat s tím, že vám budou na safe-stopu kroužit pod nohama. A pak vaši decobójku ještě musí najít Spike s člunem. Může být ovšem něco krásnějšího než být ve vodách Protea úplně sám? 😊 Takže ručkuji, přitahuji, ale moc tomu nevěřím. Najednou vidím, že mi to malé hejno plave naproti. Silný proud má jednu výhodu, odnáší moje bubliny rychle pryč a nade mnou není nic, co by kladivouny rušilo. Dělám první fotky a říkám si dobrý, ale teď už asi zmizí. Ne! Hejno dělá třetí kolo a mám je téměř úplně nad hlavou. Bože můj, to je taková krása, dostal jsem se ke kladivounům lépe teď na Protea než v listopadu na Galapágách. Ať žije Protea Banks, africké Galapágy! Beulah, něco pro tebe mám…
Po potápění vyrážíme na dva dny do nejstarší jihoafrické rezervace Umfolozi-Hluhluwe, která je cca 3h jízdy autem severně od Durbanu. Tato rezervace měla zásadní význam v záchraně obou afrických druhů nosorožce, kteří zde tvoří původní přirozenou populaci. Odtud byli později exportováni do dalších afrických rezervací. Nosorožců širokohubých potkáváme hodně, ale dvourohý se neukázal. Zažíváme klasické rychlé couvání před nevrlým sloním samcem a čas k návratu do Čech se nemilosrdně blíží.
Zmíním ještě aktuální coronavirovou situaci v JAR a důrazně opravuji obraz této země, jak ji vykreslují česká média. V JAR se poměrně intenzivně testuje a v porovnání s ČR i více sekvenuje, díky čemuž víme, že existuje tzv. jihoafrická mutace, která ovšem klidně mohla zmutovat třeba v Indii nebo v Česku. Na přelomu roku měli plné nemocnice, ale poté došlo k dramatickému pozitivnímu zlomu, který nadále trvá i když došlo ke kompletnímu rozvolnění a jihoafrický PES je na úrovni 1. Pokud se potřebujete v JAR testovat na covid, což je aktuálně pro návrat do Čech nezbytné, tak v každém malém městě je kvalitní laboratoř a i PCR výsledky jsme obdrželi do 10 hodin. Přímo na letišti v Johannesburgu fungují 3 laboratoře provádějící Ag testy, protože některé letecké společnosti vyžadují maximálně 4h starý Ag test pro vstup do letadla. V porovnání se současným Českem máte v JAR pocit, že jste se ocitli v předcovidovém ráji a kdo už si potřebujete od současných domácích restrikcí (které nekritizuji, nezpochybňuji a nekomentuji) odfrknout, jeví se mi JAR jako dokonalá destinace. Od 11.04. by se tam opět mělo dát z Česka bez problémů létat. Letěl jsem s KLM a v obrovském Boeingu777 nás bylo celkem 27 pasažérů. Takže si v žádném případě nepřiplácejte za lepší sedadla, stejně budete mít celé letadlo i zásobu palubního jihoafrického vína jen pro sebe.
Žralok černocípý
Kanic tukula
