Tethys - potápění v pohodě - Austrálie - Great White safari 2014

 Austrálie - Great White safari 2014

napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

V květnu 2014 jsem se konečně vypravil za Velkým Bílým žralokem (dále budu používat zkratku GW – Great White). Zvolil jsem loď toho nejpovolanějšího, zakladatele komerčního potápění s GW, Rodney Foxe. Starý pán se již osobně potápění neúčastní, ale v jeho tradici pokračuje syn, Andrew Fox. Neptunovy ostrovy v jižní Austrálii jsou zároveň známé jako oblast s nejbohatší populací GW na světě a v neposlední řadě i čistou vodou, s průměrnou viditelností 25m. Tradiční safari na Neptunovy ostrovy bývají třídenní se 100% zaměřením na klecové potápění s GW. Pouze dvakrát ročně pořádá Andrew rozšířené osmidenní safari zahrnující i standardní potápění za dalšími zajímavými živočichy oblasti. Jsou to zejména sépie vějiřovité, největší druh sépie na světě, lachtani šedí a největší mořští koníci světa, úchvatní řasovníci. Zatímco lachtany a řasovníky je možné spatřit celoročně, sépie se shromažďují v obrovských počtech za účelem páření na jednom konkrétním místě pouze ve druhé polovině května a začátkem června.

Osud Rodney Foxe

Rodney Fox se narodil v jižní Austrálii 9.11.1940. Byl napaden velkým bílým žralokem a vážně zraněn na hrudi a rukou v prosinci 1963. Tento případ je mediálně velmi známý a fakt, že Rodney útok přežil, je považován téměř za zázrak. Břicho bylo kompletně rotrženo a jeho obsah obnažen. Všechna žebra na levé straně zlomena. Bránice byla protržena, stejně jako plíce, lopatka rozdrcena, slezina vyhřezla, arterie přetnuty a Rodney byl doslova vteřiny od celkového kolapsu z vykrvácení. To vše jedno žraločí kousnutí. Šlachy, prsty a palec na pravé ruce byly přeťaty a dodnes má Rodney část zubu v zápěstí. Zašití ran spotřebovalo více než 450 stehů. Po uzdravení se stal Rodney jedním z prvních konstruktérů protižraločích klecí a prvním operátorem na světě provozujícím komerční potápění s GW. Stal se uznávaným expert na tento druh a jeho znalosti i služby za 45 let praxe využily nejvýznamější filmařské a vědecké týmy světa. V jeho šlépějích důstojně kráčí jeho syn Andrew, který byl s námi na lodi. Každá komerční výprava je současně vědeckou expedicí pomáhající mapovat populaci GW v oblasti Neptunových ostrovů.

Great White

Symbol toho, jak vypadá žralok. Mediální hvězda, noční můra, zubatá obluda a také potápěčský sen. V mnoha ohledech vyjimečný žralok. Největší dravá ryba světa. Dorůstá 7m délky a váhy 3,5 tuny. Jako jeden z mála žraloků se rozmnožuje placentálně a rodí živá mláďata. Vykazuje výrazně vyšší inteligenci, než ostatní žraloci. Vědci potvrdili složité sociální chování, určití jedinci tvoří různé klany. Uvnitř klanu jsou žraloci, kteří k sobě chovají sympatie, mezi sebou se klany spíše nesnáší. Na základě satelitních pozorování to vypadá, že GW jsou snad občas schopni spolupracovat při lovu, ale tato senzační teorie ještě musí být potvrzena. Ze všech žraloků je nejvýrazněji orientován na lov savců, ale není vybíravý, umí být oportunistický. Pro potápěče i lidi obecně, se jedná jednoznačně o nejnebezečnějšího žraloka. Ačkoliv je vzácný a vyskytuje se spíše v chladných vodách mimo oblasti masového turismu, statistika je nekompromisní. Plných 40% všech žraločích útoků na potápěče má na svědomí velký bílý žralok. Mnohem častěji vídaný žralok tygří 11,5% a například obávaný žralok bělavý pouze 2,8%. Jednotliví jedinci vykazují výrazné rozdíly v individuální povaze. Při focení žraloků jsem tento fakt mohl dobře pozorovat. Za některými jedinci jsem vylézal polovinou těla z kleca a přikládal foťák centimetry od tlamy, bez toho, že by žralok nějak reagoval. Jiný jedinec se choval velmi agresivně, narážel do klece a své černé děsivé oči upíral hledím klece do těch našich. Evidentně toužící po ochutnávce obsahu klece.

Andrew používá dvě klece. První je hladinová, permanentně se houpající u zádi lodě, kdykolik k dispozici. Druhá je spouštěna jeřábem do hloubky cca 25m, tak aby se nacházela těsně nad dnem. Pokud by narážela do dna, zvířila by sediment, což se tedy občas stalo, ale proud vodu brzy vyčistil. Všichni jsme okamžitě začali preferovat hlubinou klec z několika důvodů. Tím hlavním asi bylo, že jsme si, ač v kleci, připadali téměř jako na normálním ponoru. V nádherné, průzračné, modré vodě, obklopeni komplexním ekosystémem. Kromě GW všude plavaly siby a obří trnuchy, o návnadu se rvali kranasi a velcí kanicové, párkrát jsem dokonce viděl nějaké malé jihoaustralské máčky, snad pro srovnání s GW, jak variabilní a různí mohou žraloci být. Dále zde bylo GW více než na hladině a fotograf se dostával do zajímavějších situací, často i přímo pod žraloka, takže výsledné fotografie budí zdání, že žádná klec nebyla. Ale nebudu si honit triko, byla. Dále přiznám, že jsem si první ponory potřeboval zvyknout jak na focení z klece, tak na impozantní a bezesporu dechberoucí GW samotné. V kleci jsou dostatečně velké průhledy na focení zhruba ve výšce hrudi. Ale je nezbytné zkrátit ramena blesků na minimum a kompenzovat jejich délku širším V úhlem. Ale stejně je nakonec nejlepší fotit skrz pootevřené posunovací dveře. Andrew ví přesně jak moc dveře otevřít, aby se GW neprocpal dovnitř. V této poloze se dveře navíc dají zaaretovat.

Na GW je opravdu nezbytné si nejprve zvyknout. Viděl jsem srovnatelně dlouhé žraloky tygří, dokonce se s nimi přetahoval o foťák a odstrkával je od kamarádů, ale GW je ještě výrazně mohutnější a svalnatější. První den si moc z klece netroufám a fotím hlavně průhledy. Ale druhý den už to jde a touha po lepších fotkách pomáhá. Nakonec už se držím klece jenom malíčkem a strkám foťák žralokovi do tlamy. Ani jednou jsem nezaznamenal jakýkoliv zájem, změnu pohybu, prostě kulišárnu. GW si vždy držel směr, až mě to začínalo ukolébávat, že jsou to jen takové ponorky s jednoduchým programem. Ale zkušení popisují takové chování jako typické. Až najednou… V roce 2016 mě čekají GW bez klece u ostrova Guadalupe, s novými poznatky se určitě podělím :-).

To užasné na expedicích s Andrew Foxem jsou večerní přednášky. Málokdo toho ví o GW víc než on. Tak jen dvě zajímavosti. V jižní Austrálii se vyskytují dvě oddělené populace, které se navzájem nemísí. Západní a východní. Hranice mezi oběma je právě zhruba na úrovni Neptunových ostrovů. Ještě zajímavější je pro mě informace, že velcí bílí ze Středozemního moře mají geneticky nejblíž právě ke žralokům z jižní Austrálie. Nikdo nechápe proč.

Nejen žraloci

Moře jižní Austrálie je fascinující ekosystém, který nemá na této planetě obdoby. Temperované moře plné živin a kyslíku patří k těm nejbohatším. Místní pobřeží navíc není moc obydlené a Austrálie je známá vysokou úrovní ochrany přírody. Doslova pod každým molem i na okrajích měst najdete největší mořské koníky světa – řasovníky rozedrané, spousty krabů, chobotnice, hejna ryb, bizarní ropušnice, obří mlže, malé rejnoky a dokonce vám místní řeknou, pozor na velkého bílého, občas pod tím molem propluje.

Dále jsme si zajeli 200km do nitra zálivu Spencer Gulf na každoroční pářící kongregaci největších sépií světa – Sepia apama. Měli jsme štěstí, poslední 3 roky bylo sépií výrazně méně, ale rok 2014 znamenal triumfální návrat tohoto druhy ve zdravém množství let minulých.

Zážitkem, který se téměř vyrovnal velkým bílým žralokům bylo cachtání s lachtany šedými. Tento druh je endemitem jižní Austrálie, není příliš hojný a je jediným druhem v samostatné čeledi Neophoca. Podle Andrewa se jedná o vůbec nejlepšího ploutvonožce, co se týče focení. Nejsou to takové ty zbrklé střely jako třeba lachtani galapážští. Naopak se pohybují s poklidnou ladností a s oblibou uléhají na dno přímo před potápěči a pozorují vlastní obraz v domeportech foťáků. Jejich hravost je pověstná. Jemně mě kousají do ploutví, víří písek, abych nemohl fotit, schovávají se mi za zády a hážou po mě kousky kelpu a korálů. Užívám si báječné hry s divokými inteligentními zvířaty, ale přesto… pořád myslím na to co udělám až se náhle setmí a nade mnou projede obrovský stín.