Tethys - potápění v pohodě - Potápění na Raja Ampat v září 2010

napsala Alena Talafúsová

Potápěli jste se někdy na Raja Ampat se švábem v uchu? Já ano. A že to bylo naprosto skvělý potápění, o tom vám chci teď vyprávět.

Stalo se to hned druhou noc. Ležela jsem v kajutě a protože jsem většinu dne prospala na lehátku na horní palubě, teď jsem koukala do stropu. A najednou, byl to mžik, mi do ucha sklouznul šváb! Vyskočila jsem z postele jako zajíc a předvedla ukázkový indiánský taneček na jedné noze. Vetřelec však v panice zalézal hlouběji a hlouběji, zmateně se mi vrtěl v hlavě a já měla pocit, že zešílím. Po marném úsilí brouka z ucha vypudit jsem vyhrabala z  lékárničky parafínový olej a toho nebožáka jsem zakápla. Následně jsme oba prožili smrtelné křeče a štrachání v mé hlavě konečně ustalo. Brouček ale zůstal ukryt hluboko v uchu. Marně jsem se snažila ho vyndat, bylo to bezvýsledné a ani následná pomoc ostatních spolupotápěčů nebyla úspěšná. Zkrátím to – se švábem v uchu jsem se potápěla celých následujících 6 dní. Stal se mým novým buddy a zvládnul se mnou víc jak 20 ponorů.

Raja Ampat je souostroví v Indonésii u západní Papui. Zahrnuje čtyři hlavní ostrovy a stovky malých a ještě menších neobydlených ostrůvků porostlých deštnými pralesy. Leží v tzv. korálovém trojúhelníku, který tvoří Indonésie, Filipíny a Papua Nová Guinea. Korálové porosty na Raja Ampat jsou nezvykle bohaté a odolávají všeobecnému ohrožení, neblednou, jsou zdravé a ještě u nich probíhá pohlavní rozmnožování, které je důležité, protože larvy jsou odnášeny silnými proudy dál do Indického a Tichého oceánu a přispívají k obnově jiných, poškozených korálových útesů. Tolik říkají příručky. A skutečnost? Korálový život je zde opravdu hodně pestrý, barvy a rozmanitost jsou nezvyklé a koráli opravdu odolávají přirozenému ohrožení. Ale čemu odolat nemohou, je dynamit. I taková místa tu jsou, celé lány vybitých, mrtvých korálů. A není to jenom důsledek rybolovu místních rybářů, korál zde totiž těží armáda pro výstavbu nových vojenských objektů. Smutek a v duši bolavo. První rozumné zásahy už ale přicházejí a v určitých oblastech Raja Ampat už nejenom k podobným nesmyslům nedochází, ale začíná se mluvit i o intenzivní ochraně zahrnující kontrolovaný rybolov a zákaz těžby.

Nicméně, potápění na Raja Ampat je stále skvostné a smutek z mrtvých plání brzy utlumí radost z přetrvávajících barevných zahrad, z jejich rozlehlosti, z množství života. Dosud jsem neviděla tolik různých pochodujících nebo plachtících lilijic, gorgonie různých barev a tvarů a laločníky tak zářivě fialové, až zrak přecházel. Sumky a houby všemožných barev a velikostí předčily snad jen obrovské zévy, které dosahovaly metr šíře a bylo jim 100 let. Ve spojení s proudy, tedy s úžasnými lety nad útesy a s potápěním na nečekaně výživných smetištích u břehů ostrovů, je potápění na Raja Ampat opravdu nádhera. Neobydlené písečné pláže sice trochu zarmoutí naplavenými civilizačními produkty, ale i tak procházka navodí pocit odloučenosti od hektiky a stresu našeho světa.

SLIMÁCI

Vody v této oblasti jsou známé množstvím nejrůznějších druhů nahožábrých plžů a i když v moři raději obdivuji větší tvory, musím uznat, že některé druhy mořských slimáků jsou neskutečně krásné. Září v korálech, je to barevný skvost. Například světle modrá hvězdnatka Chromodoris willani se stříbřitými tykadly a korunkou je elegance sama. Kombinace barev pro večerní slavnostní róbu. Tykadla, tzv. rhinofory, jsou smyslové orgány plžů, klasické oči totiž tito drobečci nemají a je obdivuhodné, jak příroda dokáže tyto orgány vytvarovat a vybarvit v kombinaci s korunkou, kterou nosí na zádech, což jsou obnažené žábry, proto se jim říká nahožábří. Každý ponor jsme objevovali nové a nové druhy –  placaté ploštěnky, zářivě barevné bradavce neboli fylídie, Tomáš jim říká "volské oko", hvězdnatky, krásně vyzdobené flabelíny a komické žluté plžíky nazývané pikachu, protože vypadají jako pokémonový hrdina. Kdo ví, jestli právě tento plžík nesloužil japonskému tvůrci za vzor. Jinak je to polycera Thecacera pacifica. Ponory občas probíhaly pod heslem "každý si najde svého plžíka" a když se Honza místo nad wobegongem rozplýval nad rozkošným růžovým 2cm dlouhým slimáčkem se stříbrnými tykadýlky, bylo mi jasné, že těm tvorečkům už totálně podlehl. Mořští slimáci jsou většinou jedovatí. Jedovaté látky a ostatně i své zářivé barvy získávají požíráním stejně barevných hub, sasanek, laločníků a korálů. Jed potom vyloučí v okamžiku nebezpečí a nepřítel zmateně odplave. O tom, že jsou nechutní a nejedlí informují okolí právě svými zářivými barvami. Nahožábří plži žijí poměrně krátce, obvykle jen několik týdnů. Po nakladení vajíček většinou uhynou.

PYGMY KONÍCI

Pořídila jsem si na ponory na Raja Ampat lupu. Pokud tyto řádky čte Jirka Pánek, nechť ví, že jsem se řídila jeho příkladem. Sice mě nedávno na Layang Layang pod vodou rozesmál, až mi nateklo do masky, když se k rozedranci přiblížil s lupou ... ale pak jsem si řekla, že to není tak blbý nápad a díky své krátkozraké sleposti jsem si lupu pořídila taky. Pod vodou teď vypadám jako Jirka Pánek. Ale díky tomu jsem konečně byla schopná vidět pygmy koníka omotaného na gorgonii. Na Raja Ampat je jich k vidění několik druhů, nejčastěji Hippocampus bargibanti – růžový a tlustý, Hippocampus denise – žlutý a tenší a Ting našla i teprve nedávno objevený nový druh Hippocampus pantohe -  bílé bříško a oranžový hřbet.

ROZEDRANEC A ODRANEC

Na každém potápku se dohadujeme, jak vypadá rozedranec a jak odranec. Rozedranec je neškodná "houba", žlutá, zelená nebo jinak vcelku výrazně zbarvená, ale naprosto nerozeznatelná v korálovém prostředí. Tvoreček, který se přidržuje svými ploutvemi jako rukama a číhá na kořist, kterou bleskurychle vcucne. Nemá zuby, kořist, často stejně velkou jako je on sám, polyká celou. Je jakoby malinko rozcuchaný, tedy rozedraný, prostě rozedranec a při troše představivosti působí celkem mile. Anglicky je to frogfish nebo anglerfish (protože má u tlamičky něco jako udici, na kterou chytá kolemplující) Může mít 20 cm, ale i 5 nebo 40. Není jedovatý. U některých druhů mohou být určité body na těle mírně pálivé, asi jako když vás štípne včela, ale smrtelně jedovatý je právě ten druhý, tedy odranec. Odranec patří do ropušnicovitých a vypadá jako kus kamene a žádné "ručičky", kterými by se přidržoval podkladu nemá. Stonefish anglicky. Je to odřený kus šutru, prostě odranec. V kamenitém podkladu k nerozeznání a právě nebezpečný tím, že na něj nevědomky sáhnete nebo stoupnete a stlačení působí jako injekční stříkačka, z kůže odrance vystříkne jed. Odranec ani při velké představivosti mile nepůsobí, je ošklivý. Odrance i rozedrance jsme viděli na Raja Ampat hlavně na nočních ponorech. Rozedrance dokonce tři na jednom místě naskládané nad sebou. Zajímavý je další ropušnicovitý druh zvaný inimikus, anglicky walkman. Dovede postranní ploutve roztáhnout do vějířků jako křídla a chodí po prsních ploutvích. Hřbetní trny má extremně jedovaté. Našla jsem ho na nočním ponoru, svítila jsem si na něj baterkou ze všech stran, díval se na mě a říkal mi – sáhni si, neboj, jen si sáhni...... Ostatně podobných strašidel je na Raja Ampat mnohem víc. Ještě zmíním žabohlavce, anglicky toadfish. Našli jsme žabohlavce ústřicového, Opsanus tau. Je to opět třásnitý tvoreček s krásně modrýma očima a širokou žabí tlamou. Obvykle je schovaný pod korálem a upřeně na vás kouká svýma poměnkovýma očima. Stejně jako inimikus se pohybuje po ploutvích jako po nohách a má jedovaté trny.

NOČNÍ PONORY

Na noční ponory obvykle nechodím, ale tady jsem nevynechala jediný. Oslněné ryby vůbec nikam nespěchaly, tak blizoučko například k papouščí rybě se mi za dne nikdy nepodaří dostat. Ale co mě na nočních ponorech fascinovalo nejvíc bylo množství lezoucích kamenů, sasanek, pochodující škeble... tedy maskovaní krabi a poustevníčci. Naprosto mě dostala například nerušeně se sunoucí homolice síťkovaná Conus textile. Homolic jsem viděla už spoustu, ale tady jsem poprvé viděla plže téměř celého vylezlého z ulity, jak svým dlouhým chobotem, tedy správně sifonem, prozkoumával co by smlsnul. Homolice může být smrtelně nebezpečná, protože má malou jedovatou jehličku podobnou harpuně a tu vystřeluje na kořist. Pokud tu krásnou škebličku vezmete nic netušíc do ruky, může to hodně špatně skončit. Legračním zážitkem bylo, když mi Noak přinesl vzácnou (pro turisty již vysbíranou) tritonku indickou Charonia tritonis, velikou asi 30 cm a já se podivila, co to z ní čouhá. Vypadalo to jako kousek rukavice, jakoby z vnitřku škeble vyčnívaly tři modré prsty staré rukavice. Jelikož to byl noční ponor na smeťáku, myslela jsem si, že tam je prostě napěchovaná nějaká odhozená nepotřebná rukavice a že mi to Noak nese ukázat jako smutek ze znečištění vod. Teprve později z fotky jsem poznala, o co šlo. Ta "rukavice", to byla hvězdice modrá, plž v tritonce si na ní zrovna pochutnával a když ho Noak vyrušil, tak zalezl, zavřel zátku a část jeho kořisti zůstala přiskříplá mezi dveřmi. Na nočních ponorech na Raja Ampat bylo tolik nových objevů, že jsme nestačili studovat knihy a určovat všechny ty zvláštní tvorečky, které jsme viděli.

ŽRALOCI

Odjížděla jsem na Raja Ampat s vědomím, že žraloků si neužiju. Po svém mírném žraločím zklamání na Layang Layang nebo u břehů PNG jsem opravdu nečekala nic. A tak mě překvapili projíždějící černoploutváci, šedí útesoví, bělocípí a hlavně a to naprosto, miláček wobegong indonéský Orectolobus dasypogon. Je to placatý žralok, který přes den v klidu odpočívá na dně pod převisem, dokonale maskovaný s okolím svým vzorem kůže. Objevili jsme ho několikrát, dokonce jsem ho párkrát našla i sama, wobegongů jako naseto. Četla jsem, že není radno je provokovat. Ovšem to asi nečetli naši divemasteři. Když byl k němu s foťákem nebo kamerou těžký přístup, vytáhli ho za ploutve z úkrytu, nadhodili ho jako koberec a rozložili nám ho kousek vedle na světlo. Wobegong jenom zamrkal, rozplácnul se, kam mu bylo poručeno a trpělivě snášel naše zvědavé okukování, focení pospolu na památku a dokonce i drzé zkoumání, zda je to sameček nebo samička. Dobrák wobegong patří mezi malotlamce, tedy žraloky, kteří mají tlamu vpředu na rypci a živí se většinou prohledáváním dna svými vousky. Nebezpečí, které je eventuelně v jeho případě zmiňováno, spočívá hlavně v jeho dokonalém přizpůsobení svému okolí, takže se může lehce stát, že se ho potápěč nechtěně dotkne, přidrží, stoupne na něj a to wobegonga patřičně naštve.... Je to žralok vejcoživorodý, tedy zárodky se vyvíjejí v těle samice a živí se z připojených žloutků, samice se na jejich výživě nijak nepodílí.

Další moje žraločí premiéra byl žralůček, malý žlutohnědý skvrnitý žralok, podobný máčce, který legračně chodí po ploutvích, takže se mu říká walking shark. Patří také mezi malotlamce. Ve dne jsme objevili žralůčka indonéského Hemiscyllium freycineti a v noci pak Chiloscyllium punctatu, tedy žralůčka skvrnitého. Nejspíš jsme našli i další druhy, ale možná taky ne, protože tito žralůčci mají v mládí výrazné pruhy, které později zcela mizí, takže se může podle zbarvení zdát, že vidíme dva různé druhy, ale jedná se o jeden druh v různém stupni vývoje. Tito žralůčci jsou dosud málo prozkoumaní, například teprve loni byly u břehů PNG objeveny další dva, dosud nepopsané druhy. V noci jsme viděli i těhotnou samici a to je asi ojedinělá záležitost, protože žralůčci, stejně jako máčky, kladou vejce a ty se v jejich těle vyvíjejí jen velmi krátkou dobu. Možná měla samička právě v úmyslu někam vajíčka naklást, škoda, že se člověk nedokáže pod vodou trpělivě věnovat jednomu objevu, určitě by to byly zase jiné zážitky.

MAGIC BLUE

Asi tou nejlepší lokalitou byla Magic Blue. Útes, kde byla v proudech neskutečná hejna ryb, kranasové velkoocí v obvyklém megaseskupení, barakudky, husté mraky metaříků, ostenci.... A krásní, žlutí chrochtalové, obvykle ve dvou druzích v jenom hejnu, jedni byli celí pruhovaní (chrochtal mnohopruhý) a druzí zase puntikatí (chrochtal černoskvrnný) a do toho všeho se vmísily tři druhy žlutých chňapalů. Nádherná hra žlutých vzorů. Chrochtalové se potápěčů nebojí a jasně nám to dokázali ve 40 m, kde byl u písečného dna tak hustý hrozen, že nás prostě mezi sebe nepustili a člověk do nich chtě nechtě narazil. V takovém chumlu se drží, když se třou a potom v tom samém těsném semknutí vystoupají k hladině a tam vypustí oplodněné jikry.

Na jednom místě útesu Magic Blue byly docela silné proudy a nám se otevřela neuvěřitelná scenérie. Ryby všech druhů, tvarů a velikostí tady stály vedle sebe s tlamou natočenou jedním směrem, proti proudu. Bodlok, chňapal, netopýrník, Napoleon, bradáč, chrochtal..... jeden vedle druhého, pospolu a naprosto mírumilovně jakoby v hledišti sledovaly film. Sledovaly hojnost, kterou jim proud přinášel. Chtěla jsem se zařadit mezi ně a taky se chvíli dívat. Marná snaha. Zatímco ryby bez pohybu držely v silném proudu, já vlála jako prapor a kdybych se pevně nedržela kamene, v mžiku bych zmizela kdesi daleko po proudu.

SUMÝŠI

Sumýšů, tedy mořských okurek, je ve vodách Raja Ampat stále ještě dost. Pozorovala jsem hadice jako od vysavače, jak se natahují po korálech a luxují, v noci jich u pobřeží byly mraky. A zajímavé bylo sledovat i tlusté, cíleně se sunoucí válce s černými krajkovými chapadly, jak pročisťují cestičku před sebou. I když jsou sumýši tvarů nevábných, mořští živočichové jsou to nesmírně zajímaví. Například při nebezpečí mohou vyvrhnout všechny své vnitřnosti, a než se protivník z té nadílky vzpamatuje, potichoučku zmizí. Bez obav, orgány jim totiž zase dorostou. Kromě vyvrhnutí svých střev a žaludku dokáží někteří sumýši v případě nebezpečí vypudit lepkavá vlákna, kterými protivníka omotají a znehybní. A někteří jsou i velmi pohostinní, uvnitř svého těla poskytují domov malé rybičce zvané jehlička. Přes den je jehlička doma a bere si v kuchyni na co má chuť, třeba rozmnožovací orgány, ty má nejraději (sumýš bez problémů zásoby zase doplní) a v noci vyráží na lov ven. Odborníci odhadují, že v hloubkách pod 4000 metrů tvoří sumýši 90 procent všech živých tvorů a luxují tam bahno. Ačkoli by se to nezdálo, po sumýších  je velká poptávka. Už po generace je mnozí domorodí rybáři používají k lovu ryb, protože dokáží svým extraktem ryby zahubit, jejich toxiny se také využívají v medicíně, ale pro čínský trh je nejpodstatnější to, že uvařený sumýš má konzistenci želatiny a používá se k zahuštění a dochucení polévek. A pokud se k tomu přidá pochybná nálepka, že sumýš je i afrodiziakum, mají v některých oblastech sumýši odzvoněno. O to víc jsem byla smutná, když jsem v postranní uličce města Sorong objevila prodej sušených sumýšů. Byly tam scvrklí vyskládaní na stolku a ihned se objevil prodavač a nabízel mi výhodné ceny. Můj smutek ještě vzrostl, když jsem na druhém stolku našla podobně vedle sebe v řadě vyskládané sušené žraločí ploutve. A totální beznaděj jsem pocítila v Jakartě na letišti. Vedle butiku se značkovým oblečením je ještě jeden "butik". Žraločí ploutve všech velikostí, jen tak volně po kuse nebo v ozdobné krabičce nebo snad, chcete-li, prodáme vám na váhu a do pytlíčku..... a vše original, made in Asia.

Co dodat závěrem? Něco veselejšího. Doma v Praze jsem si zašla na ušní. Doktorka mi z útrob ucha vyndala mého buddyho. Byl to pěkný macek, 1,5 cm dlouhý a nesmírně statečný, protože kromě jednoho zlomeného křidélka byl naprosto kompletně zachovalý. Mám ho vylisovaného v logbooku, je totiž mojí součástí Raja Ampat a jak řekl Michal, zasloužil by si kartičku Advanced Diver In Memorian.