Tethys - potápění v pohodě - Galapágy 2010

napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

Galapágy je zbytečné představovat. Již jen to slovo je obecně známým synonymem nedostupné odlehlosti, přírodní neposkvrněnosti a domova zvířat, jaká nežijí nikde jinde na Zemi. Současná realita ne ve všem naplňuje tyto romantické představy. Nedostupnost Galapág je pouze finanční. Několik leteckých spojů denně na oba hlavní ostrovy, dostatečná infrastruktura hotelů, cestovních kanceláří, potápěčských center a obytných lodí přímo na ostrovech otupují romantické představy, pojímají ročně stále větší počet turistů a tento fakt se bez debat podepisuje na životním prostředí. Ale turismus vadí přírodě Galapág jen nepatrným procentem. Na obydlených ostrovech žije každoročně stále více ekvádorských migrantů z pevniny, hledajících snadnější obživu v turistickém ráji. Přicházejí ilegálně, ale vláda jejich příchod toleruje, neboť Galapágy s více Ekvádorci, jsou více ekvádorské, více naše. Tito migranti staví ilegálně nové domy, zakládají zemědělské plantáže, likvidují původní vegetaci, zavlékají nepůvodní rostliny a živočichy. Posledním panenským ostrovem, kde se nikdy nevyskytl žádný nepůvodní vetřelec, zůstává Fernandina. Národní park vede desítky let sisyfovský boj s krysami, kočkami, psy, prasaty a kozami, na jejich likvidaci se vynakládají obrovské částky a na druhé straně imigranti likvidují to, co ještě zůstalo zachováno. Oni za to nemohou, chtějí pouze přežít v chudé zkorumpované zemi. Tato tragická slova se samozřejmě netýkají celých Galapág, ale obydlených ostrovů Santa Cruz, San Cristobal a Isabela.

A moře? Snad má menší problémy než souš. Zdá se. Populace žraloků galapážských po nájezdech pytláků v polovině minulého desetiletí se obnovuje. Množství kladivounů je enormní, hejna ryb nekonečná. Nevím zda stále platí odhad o počtu ilegálně ročně ulovených žralocích na území parku 700.000 jedinců. Asi ano, o satelitním sledování území se pouze mluví a 2 lodě strážců nemohou pokrýt obrovské území. Rybářské lodě čekají přes den za hranicemi parku a v chráněných vodách loví pouze v noci. Věřím v lepší zítřky, jsem povahou optimista, ale Galapágy jsou unikátní i tím, že zde člověk v reálném čase na vlastní oči vidí souboj ideologií konzumu a pokory, korupce a práva, vnímání přírody jako zdroje nebo partnera. Galapágy jsou symbolem naší blízké budoucnosti. Pokud nezachráníme Galapágy, největší klenot této planety, nezachráníme nic. To, že jsme na určitém stupni biodiverzity sami závislí, víme. Nezachráníme tak ani sebe.

A takto jsem potkal Galapágy osobně v říjnu 2010.

Vystupuji z letadla na letišti Baltra s pohnutím. Nebyl jsem tu čtyři roky a mám to tu rád. Poprvé jsem se zde potápěl v roce 1997, zde jsem viděl svého úplně prvního žraloka i svého prvního kladivouna. Toulal jsem se tu mladý kluk s baťůžkem na zádech a svoji přítomnost považoval za zázrak. Na první pohled se jen málo změnilo. Z přístaviště byly odstraněny velké rezavé cisterny, evidentně ke značné nelibosti místních lachtanů, kteří se pod nimi tak rádi schovávali před ostrým sluncem. Vrchol Santa Cruz stále pokrývá původní mykóniový a scalésiový les, ale nyní si uvědomuji, jak je vlastně malý a křehký. Při sjezdu z kopce jižním úpatím směrem do Puerto Ayora jsou kolem silnice jen zemědělské plantáže a pastviny. Jeden z osvícenějších majitelů farmy Primicias spolupracuje s národním parkem a snaží se svoji farmu provozovat s ohledy na potřeby sloních želv. Jsou jich tu desítky!

POTÁPĚNÍ

Den 1
Naloďujeme se, zdravíme s legendárním galapážským divemasterem Makarónem a vyplouváme do kanálu Itabaca na zahřívací ponor. První dotek s vodou dává znát, že klimatický jev La niňa bude letos opravdu silný. Jedná se o opak jevu El niňo, kdy voda ve východním Pacifiku je neobvykle studená. Computer ukazuje hladinových 19°C a to jsme přímo na rovníku! Ponor není ničím vyjímečným, po vynoření zaznívají i poznámky Leštinka a podobně, ale já vím, že to hlavní teprve přijde. Viditelnost je mizerná, klepu kosu, ale ryb je spousta, na písku malí rejnoci a je zde něco co vidím na Galapágách poprvé, desítky nádherně zbarvených nahožábrých plžů Tambja mullineri. Tolik jich není ani v Indonésii! Opravdu v tu chvíli lituji, že nemám makro.

Den 2
Zůstáváme v oblasti severně od Santa Cruz u ostrůvků Baltra, North Seymour a Mosquera. První ponor je podél východní strany Mosquery. Ponor je o třídu výš než Itabaca Leštinka. Opravdová rybí polívka. Tisíce barracud, creolfish, kranasů, úhořovců v písku, malé trnuchy, kanicové, sem tam bělocípý žralok a dokonce i jeden kladivoun. Občas se na nás připlave podívat lachtan. Teplota vody zůstává stejná. Poprvé si zde uvědomuji, že centrální galapážské ostrovy jsou jiný biotop, než Malpelo a Cocos Island, kde jsou průměrné celoroční teploty vody vyšší. Do této oblasti spadají pouze severní ostrůvky Darwin a Wolf. Bývaly doby, kdy jsem tady vídával i padesátihlavá kladivouní hejna, kde jsou teď? Je už voda příliš studená? Nebo se drží za hranicí viditelnosti, která je slabých 12m? Vydávám se přes hranu hlouběji a dostávám úder od termokliny přímo mezi oči. 16°C! Ale ledová voda je křišťálově průzračná. V téhle lednici nevydžím déle než minutu a vracím se do lahodných devatenácti. Na kladivouny si budu muset počkat až na Darwin a Wolf. Ponor končí a zodiaky nás odvážejí k lodi. Nedaleko krouží těsně nad hladinou velké hejno fregatek. Co se děje? Skipper bez jakéhokoliv vzrušení odpovídá: kosatky. Cože??? A skutečně, první potvrzení této informace je obrovská hřbetní ploutev samce, která se právě vynořila kousek od člunu. A další…, celkem tu máme jednoho samce, tři samice a dvě mláďata, šest kosatek. Najíždíme přímo mezi ně. Něco loví a kroužící fregatky sbírají zbytky. Překvapuje mě, že s kosatkami loví i pár lachtanů, kteří se jich zdá se vůbec nebojí. Pořád čekám, kdy nějaký lachtan skončí v tlamě, ale zřejmě je ve vodě v tuto chvíli cosi pro kosatky mnohem lahodnějšího a snáze ulovitelného než lachtan. Jsou to mé první kosatky ve volné přírodě a jsem z toho úplně omámený. Ačkoliv krouží přímo pod lodí, tak mě vůbec nenapadá za nimi skočit. Nechce se mi rušit přírodní divadlo. Podvodní kontakt s kosatkou mě tedy teprve čeká, pořád je na co se těšit :).

Den 3 a 4
Ráno nás konečně vítá, ne-li úplně nejlepší, tak jedna z nejlepších lokalit světa – Darwin. A co se týče možnosti dostat se ke kladivounům opravdu blízko asi úplně nejlepší, lepší než Malpelo i Cocos. Je to díky přírodě, která vymyslela na úpatí ostrova unikátní písečný reliéf s obrovským množstvím čistících ryb a kladivouni se sem chodí čistit. A to vše v pouhých dvaceti metrech. Na Cocosu je ta správná čistička v pětačtyřiceti a na Malpelu kolem pětatřiceti. Ale první ponor na čističku nejdem. Začínáme na klasických skalních balkonech u oblouku. Je to stejně neuvěřitelné představení. Ležíme si na ploché skalce ve dvaceti metrech a téměř kolmá stěna pod námi padá do cca osmdesáti. Je úchvatná viditelnost a teplota příjemných 26°C. Kladivouny vidíme neustále, občas jednotlivce, občas hejno o cca padesáti kladivech. Pod námi, nalepeni na útes, krouží obrovští žraloci galapážští dlouzí tři a půl metru, hejno kranasů velkookých září jak stříbrný důl, občas projede několik tuňáků velkých jak kladivoun a záludně krouží i dvojice wahoo. Vše je obklopeno desetitisíci rybami, kterým se zde říká creolfish, latinsky Paranthias colonus. Opravdu si to užívám a ani se nesnažím fotit, tady se ke kladivounům na metr nedostanu, počkám si na čističku. Čekám, že se každým okamžikem objeví velrybák, viditelnost je 30m a jsme tu ve správném období. Ale velrybák nejde a nakonec, což je skoro zázrak, jej na Darwinu nepotkáme vůbec.

Další ponor si s Makaronem upřesňuji taktiku na čističku a jsem jako po několikáté překvapen, že místní divemasteři na ni nechodí a mydlí to jeden ponor za druhým kolem oblouku. Makaron vysvětluje, že má obavy z proudu, který může potápěče z čističky při vynořování odnést na sever na skály trčící z moře. Sdílím jeho obavy, ale přesvědčuji ho, my to zvládnem. Jsem nažhaven, jestli čistička bude fungovat tak jako v roce 2006, kdy jsem ji vlastně díky náhodě objevil. Již první vteřiny rozptylují jakékoliv obavy a když se dívám kolem na ostatní potápěče, musím se smát, jak jim v úžasu vypadávají automatiky z úst a oční bulvy se lepí ze vnitř na skla masek. Ležíme na bílém písku v hloubce 20m, voda je blankytně modrá a průzračná a všude kolem a velmi blízko, jsou stovky kladivounů. Obrovské hejno se permanentně točí kolem nás. Z hejna se vydělují jedinci, kteří nabízejí svá těla pomcům a klipkám, otáčejí se na bok a slastně potřásají hlavou. Darwinská čistička funguje! Kladivounů neubývá, je jich obrovské, nekonečné množství. Sledujeme jedno z nejpůsobivějších podmořských představení na této planetě.

A další ponor na Darwinu, využíváme silného proudu a plánujeme drift od oblouku kolem čističky až k zakotvené lodi u hlavního ostrova. Samozřejmě, jsme ve volné vodě a nedostáváme se ke kladivounům tak blízko, ale konečně si můžeme udělat představu, kolik kladivounů se asi kolem Darwinu vlastně vyskytuje. Je to obrovské množství! Téměř stále potkáváme nové a nové hejno. Každé má v průměru kolem šedesáti jedinců. Buď je místní ekosystém opravdu nedotčen, nebo trefujeme mimořádnou chvíli, ale v říjnu 2010 to kolem Darwinu nebyla voda, ale neskutečná kladivouní polívka. Drift nás již přibližuje k ostrovu. Začínají se objevovat žraloci černocípí. Dříve jsem si myslel, že to jsou mladí galapážští, ale dnes už jsem schopen černocípáky jasně rozeznat. V dálce vidím i dva žraloky hedvábné. Je zajímavé, že těch jsem tu vždy pozoroval jen pár. Na Malpelu jsou jich obrovská hejna. Je to jedno z dosud nerozluštěných tajemství východního Pacifiku.

Den 5
Opustili jsme Darwin a čekají nás tři ponory na Wolfu, bývalém království majestátních žraloků galapážských. Jsem plný obav. V roce 2002 i 2004 jsem jich na Wolfu potkával desítky, v roce 2006 jsem neviděl žádného. Divemasteři mlžili, ale myslím, že je to jasné. Galapážští dostali úder od pytláků pasoucích po ploutvích. Rok 2010 se zdá být rokem jejich návratu. Není jich tolik jako před osmi lety, ale populace se zdá být zachráněna. Zajímavé je, že většina jedinců byli takoví jakoby dorostenci s délkou kolem dvou metrů. Obrovské, třiapůlmetrové žraloky, jací jsou třeba na Malpelu, nevidím. Zdá se to jasné, generace dospělých byla skutečně téměř vyhlazena, naštěstí zůstala mládež, která nyní dospívá a vylovenou generaci nahradí.

Den 6
Cabo Marshall. Lokalita na východním pobřeží ostrova Isabela, kde jsem zatím ještě nepotápěl, o to víc se těším. Je vyhlášená jako nejlepší na pelagické rejnoky, hlavně mobuly a velké manty. Letos v březnu proběhla tiskem zpráva odbornice na manty Andrey Marshall, že manty z Cabo Marshall jsou možná třetím samostatným druhem velké manty po druzích Manta birostris a Manta alfredi. Tuto variantu bude věda ještě důkladně zkoumat, každopádně galapážské manty patří mezi nejmenší, nepřesahují v rozpětí čtyři metry. Manta alfredi dorůstá šest a manta birostris dokonce osm metrů. Na Cabo Marshall není typická mantí čistící stanice. Manty se zde pohybují v blízkosti pobřeží kvůli kumulaci planktonu  a krmí se. Setkání s mantou rozhodně nelze garantovat, potápěč se většinou nedostane tak blízko je na korálových čističkách, ale mant jsme viděli skutečně dost a párkrát se přiblížili na dotek. Podle fotek určuji, že jsme pravděpodobně potkali celkem 4 různé jedince. Mobuly se bohužel neukázaly, což bylo bohatě vykompenzováno hejnem cca 60 delfínů skákavých, kteří se pod vodou prohnali těsně kolem nás.

SOUŠ

I pro ortodoxní potápěče by návštěva Galapág nebyla úplná bez seznámení s pevninou nad hladinou a jejími přátelskými obyvateli. Suchozemská fauna Galapág se po 5 miliónů let vyvíjela bez kontaktů s člověkem a všechna místní zvířata nemají geneticky zakódovaný strach z lidí. Tady opravdu můžete zažít pocity jakési rajské harmonie, kdy ptáci hledí z několika centimetrů do objektivů fotoaparátu, lachtani Vás odstrkují při cestě k moři, mořští leguáni Vás poprskají solí, kterou vylučují ze svého těla. Galapágy, bez jakéhokoliv přehánění, jsou naprosto unikátní. Mysleme na ně, považujme je za své a když se nám v životě někdy naskytne ta příležitost, pomozme jim. Pomůžeme tím i sami sobě.