Tethys - potápění v pohodě - Kladivouni

napsala Alena Talafúsová

Kladivouni patří do řádu žralounů a do čeledi modrounovitých (Carcharhinidae). Patří sem většina žraloků, se kterými se pod vodou setkáváme, tedy např. bělocípí, lagunoví, šedí útesoví, silky, bělaví, tygří, černocípí a další. Jejich společnými znaky je například to, že mají 2 hřbetní ploutve, 5 žaberních štěrbin, tlama zasahuje za oči a mají vyvinutou mžurku.

Kladivouni jsou naprosto jasně rozeznatelní, jejich přední část hlavy je rozšířena do stran, takže připomíná kladivo. Vzniklému tvaru se říká cefalofoil. O tom, kolik je vlastně druhů kladivounů a kam je správně zařadit mezi sebou hloubaví vědci neustále vedou spory. Pro nás je ale podstatné, že kladivoun je velmi plachý žralok a kromě nejběžněji pozorovaného kladivouna bronzového ostatní druhy nejspíš jen tak nepotkáme.

Dosud popsaných kladivounů je 9 druhů a dělí se do dvou rodů: Sphyrna a Eusphyra:

kladivoun bronzový - Sphyrna lewini - scalloped hammerhead
kladivoun velký - Sphyrna mokarran - great hammerhead
kladivoun obecný - Sphyrna zygaena - smooth hammerhead
kladivoun běloploutvý - Sphyrna couardi - whitefin hammerhead
kladivoun tiburo - Sphyrna tiburo - bonnethead shark
kladivoun oblohlavý - Sphyrna corona - scalloped bonnethead
kladivoun prostřední - Sphyrna media - scoophead shark
kladivoun malooký - Sphyrna tudes - smalleye hammerhead
kladivoun křídlohlavý - Eusphyra blochii - winghead shark

Téměř ve všech mořích mírného a tropického pásma se vyskytuje kladivoun bronzový. Je to nejběžnější a nejrozšířenější druh. Kde je kladivoun bronzový, tam se také vyskytuje kladivoun velký a kladivoun obecný (ten ale upřednostňuje spíše mírná pásma). Ostatní druhy se lokalizují na určitou specifickou oblast a jejich pozorování potápěči jsou velmi ojedinělá.

Kladivouna bronzového, velkého a obecného od ostatních snadno rozeznáme. Jsou to velcí žraloci, kolem 3 metrů, kladivoun bronzový má mírně zaoblené kladivo z přední strany vlnovaté, kladivoun velký může mít až 6 metrů, má rovné kladivo a dlouhou, špičatou hřbetní ploutev. Kladivoun obecný má také kladivo mírně zaoblené, ale jeho střední část je hladká, bez zářezu, bez vlnek.

K velkým kladivounům ještě patří běloploutvý, dosahuje také 3 metrů, ale ten se vyskytuje  pouze ve východním Atlantiku u pobřeží Afriky. Někteří vědci ho řadí ke žraloku bronzovému jako jeho poddruh, protože je mu velmi podobný tvarem kladiva. Oproti očekávání tento kladivoun nemá bílé ploutve, běloploutvý je proto, že právě na rozdíl od kladivouna bronzového, nemá konce prsních ploutví tmavé.

Ostatní druhy kladivounů patří mezi menší druhy, dosahují maximálně 1,5 m, většinou kolem 1 m.

Kladivoun prostřední, malooký, oblohlavý a kladivoun tiburo mají hlavu rozšířenou spíše do hladkého oblouku, tvarem připomínající lopatu. Nejvýraznější je lopatka u kladivouna tiburo. Nejmenší z nich je kladivoun oblohlavý, který dosahuje v průměru 80 cm.  Všichni se potulují v mírném a tropickém pásmu u pobřeží amerického kontinentu ze strany Pacifiku nebo Atlantiku. Pro setkání s potápěči jsou příliš plaší a vzácní.

Své sporné, ale zajímavé místo mezi kladivouny má kladivoun křídlohlavý. Jsou vědci, kteří ho dokonce mezi kladivouny ani neřadí, jiní tvrdí, že on je právě ten prapůvodní kladivoun, z kterého se vyvinuly všechny další druhy (na konci řetězce je údajně kladivoun s nejkulatější lopatkou, tedy tiburo). Kladivoun křídlohlavý dosahuje něco málo přes metr a má užší, ale dlouhé kladivo, podobné spíše křídlům letadla. Šíře hlavy tím dosahuje téměř poloviny délky těla. Vyskytuje se v indopacifické oblasti, kolem pobřeží Jižní Asie a v okolí ostrovů v západním Pacifiku.

Kladivoun bronzový
latinsky: Sphyrna lewini (latinský název sphyrna znamená kladivo)
anglicky: Scalloped hammerhead
další názvy: žralok vroubkovaný, bronze hammerhead, kidney-headed shark, hammerhead shark

Obvyklá délka kladivouna bronzového, kterého potká potápěč, je 2,5 m. Nejdelší změřený jedinec byl 3,7 m dlouhý, ale předpokládá se, že dorůstá délky i přes 4 metry. Samice jsou obvykle větší než samci. Hmotnost se pohybuje kolem 150 kg, samice mohou dosáhnout i přes 200 kg. Šíře kladiva zabírá zhruba 30% celkové délky těla.

Kladivouna bronzového od ostatních kladivounů bezpečně odliší tvar kladiva, které je v přední části mírně klenuté se zářezem uprostřed a dvěma laloky po straně, což vytváří vlnitý neboli vroubkovaný vzhled. Barva trupu je olivová, bronzová nebo lehce nahnědlá, břicho je bílé. Konce prsních ploutví jsou tmavé, mláďata mají tmavé konce i břišních ploutví a spodní okraj ocasu.

Rozšířená hlava kladivouna se sice může zdát nemotorná a nepřirozená, ale pro žraloka má mnoho nesporných výhod. Tou základní je rozšíření prostoru pro smyslové orgány, které žraloci používají k lokalizaci kořisti. Vědci, kteří tvrdí, že prapůvodní kladivoun byl křídlohlavý, poukazují na to, že tento kladivoun má Lorenziniho ampule umístěné na kladivu blíže středu a teprve vývojem dalších druhů se výhodné rozmístění ampulí roztáhlo až na kraje kladiva. Větší prostor pro Lorenziniho ampule kladivouny zvýhodňuje například při vyhledávání potravy (trnucha, zahrabaná do písku nemá šanci). Další výhodou je velmi široký čichový záběr, protože nozdry má umístěné až na koncích kladiv. Svůj podstatný význam má široká plocha kladiva i v manévrování a ve vztlaku těla. Výše zmínění vědci opět poukazují na to, že původní kladivoun křídlohlavý má kladivo sice dlouhé, ale úzké a teprve u později vyvinutých druhů se plocha zvětšovala a pozitivně ovlivňovala vztlak žraločího těla. Za zmínku stojí také poměrně krátké prsní ploutve kladivounů, jejichž vyrovnávací a nadnášecí funkci právě z velké části přebírá hlava.

Svou velkou výhodu má i umístění očí z boku na koncích kladiva. Žraloci tak mají široké vidění do stran a jejich typickým pohybem hlavy ze strany na stranu záběr rozšíří jak dopředu, tak dozadu.

Tlamu má kladivoun poměrně malou, ale neznamená to, že by byla nedostatečná při boji o kořist. Zuby jsou špičaté bez postranních zoubků, v horní řadě více položené, dolní zuby jsou štíhlejší a rovné. Všechny zuby mají široký základ. Kladivoun bronzový má zhruba 33-37 zubů v každé čelisti.

Co se vzhledu kladivounů týče, vědce stále trápí nejasnosti: co bylo prvotním motivem pro vývin kladiva – potřeba lepšího vztlaku a manévrování nebo prostor pro větší množství Lorenziniho ampulí? A kdo byl opravdu ten první kladivoun, byl to křídlohlavý s tenkým kladivem? Nebylo to právě naopak a nebyl náhodou prvním tiburo se svojí lopatkou? Jak to vlastně před desítkami miliony let doopravdy bylo, to nikdo neví.

Kladivoun bronzový se vyskytuje ve všech tropických a mírných vodách. Pohybuje se blízko pobřeží, ale zároveň i v širém oceánu nebo u vzdálených korálových ostrovů, u vrcholů osamocených mořských hor. Hejna kladivounů můžeme potkat například na Galapágách, Cocos Island, Malpelu nebo u Layang Layang v Jihočínském moři.

Pohybuje se běžně v mělčinách do 30 m, ale bez problémů může klesnout i do hloubky přes 300 m. Vědci byl zaznamenán nejhlouběji v 512 m.

Upřednostňuje teplotu vody kolem 24 stupňů, pod 22 stupňů jde nerad. Když je ale voda naopak příliš teplá, klesne do větších hloubek, nebo migruje do chladnějších a úrodnějších vod.

Kladivouni jsou noční lovci, loví osamoceně. Jejich jídelníček je velmi pestrý: kostnaté ryby jako například sardinky, ančovičky, kranasové, ploskozubci, parmice, makrely. Ale zajímají je i menší žraloci, rejnoci, trnuchy a také olihně, chobotnice, krevety, krabi a mořští hadi. Široký prostor pro Lorenziniho ampulky a pro pokračování buněk postranní čáry umožňuje kladivounovi daleko lépe vnímat i vzdálenou nebo v sedimentu mořského dna zahrabanou kořist. K jejich oblíbené pochoutce patří trnuchy a rejnoci. Při lovu se pohybují blízko nad písčitým dnem a širokými pohyby kladiva do stran monitorují písek pod sebou. Když žralok objeví zahrabanou trnuchu, jednou stranou kladiva si ji přišpendlí ke dnu, vysune čelist a v klidu může začít okusovat chutná křídla. Samozřejmě trnucha sebou mele a svým trnem v ocasu střílí na všechny strany a kladivouni mívají kolem úst zapíchnuto mnoho ostnů. U chycených kladivounů byly trny objeveny i v zažívacím traktu.

Malou potravu si kladivouni přidrží špičatými zuby a polykají ji celou, větší pak koušou, přičemž dolní zuby používají spíše jako vidličku, tedy kořist na ně napíchnou a horní jako steakový nůž, odkrajují si sousta.

Kladivouni sami mohou být potravou jen pro jiné druhy velkých žraloků, například žraloka tygřího nebo bělavého, eventuelně kosatky dravé.

Chování

Kladivoun je sice označován jako potencionálně nebezpečný člověku, ale pokud není zahnaný do úzkých, na člověka neútočí. Jestliže se ocitne v kalném prostředí nebo je vylekán, potom jeho reakcí může být útok.Určitě to ale není druh nebezpečný v pojetí agresivity, naopak, je to žralok neobyčejně plachý. Napadení potápěče jsou nesmírně vzácná, nicméně je nutné ke kladivounům přistupovat s respektem, jako ostatně ke všem žralokům. Nejvíce obav budí kladivoun velký.

Dle údajů International Shark Attack File bylo od roku 1580 zaznamenáno 33 nevyprokovaných útoků kladivouny, z toho žádný nebyl smrtelný. Údaj se týká všech zaznamenaných útoků do roku 2007. Obvykle se jednalo o útoky mladých kladivounů v mělčinách útesů.

Co je ale velmi zajímavé v chování žraloků a co je předmětem neustálých výzkumů vědců, je jejich vzájemné sociální chování. Sdružují se do houfů čítajících mnohdy 200 a více kusů. Proč tomu tak je se stále vedou spíše samé dohady.

Bylo dokázáno, že u většiny druhů se sdružují hlavně samice. Počet samic v hejnu bývá až 10x větší než samců, někde jsou hejna tvořená pouze ze samic. Uspořádání hejna má svá pravidla, statné a největší samice bývají uprostřed. Pokud si chce samec vybrat nějakou zkušenou kladivounici, ví kde hledat. Dalo by se tedy předpokládat, že účelem shlukování je snadnější získávání partnerů. Ovšem páření v mnoha regionech probíhá v dubnu a květnu, ale kladivouni se houfují i v ostatních měsících.....

Mezi další domněnky, proč se kladivouni shlukují, patří ta, že to je určitý způsob relaxace. Kladivouni se musí celý život pohybovat, aby mohli dýchat. Jejich tělo není uzpůsobeno odpočinku na dně, jako tomu je u některých jiných žraloků. Přes den, když neloví, vytváří pomalu plující hejna, jejich pohyby jsou často naprosto synchronní a to vše může podpořit myšlenku, že kladivouni vlastně takto odpočívají, "spí" a pohyb řídí vnímáním souseda. Jejich senzorová komunikace je obdivuhodná. V hejnu pak mohou lépe čelit jakémukoli nebezpečí, které by mohlo přijít, kdyby v osamocení nebyli dostatečně bdělí. Predátorů, kteří by je napadli, sice mnoho není, ale přesto pud ochrany a pocit bezpečí, je možná nutí shlukovat se. Navíc se sdružují v blízkosti pobřeží, které pro lov přináší dostatek kořisti. Udržují si tedy kontakt s místem, kam se v noci, po denním odpočinku, vydají lovit. Na noc totiž kladivouni svůj hejnový sněm rozpouští. Takové seskupení žraloků působí na ostatní kostnaté ryby jako veliký strašák, takže se okamžitě rozprchnou, když se hejno blíží. V hejnu by kladivouni neulovili nic.

Proč se houfují mladí kladivouni, kteří se drží v tzv. "školkách" u pobřeží, je nasnadě. Tito žraloci mají nepřátele v podobě jiných druhů dospělých žraloků, kteří je loví. V houfu tak lépe rozeznají a předejdou nebezpečí. Po určitém vývoji dětský houf opouštějí a přidávají se k hejnu dospěláků dále od útesu. A právě zde vzniká určitá hierarchie. V centru hejna jsou ty nejzkušenější samice a mladší kolegyně mezi sebou svým způsobem usilují o to, zaujmout svou pozici co nejblíže středu, protože to značí možnost získání toho největšího fešáka k páření.

Ale toto pozorování bylo nabouráno skutečností, že například v Rudém moři kladivouni ve svém středu udržují naopak nedospělé jedince a tím je chrání před predátory, velké, statné samice jsou právě na okrajích hejna. A vědci mohou začít studovat nanovo, jak to tedy vlastně je..... Možná, že hledáme zbytečně nějaký všeobecný, jeden důvod, který by nám vysvětlil tvoření hejna, ale přitom to může být v každém regionu jinak a důvody mohou být pro různé kladivouny různé.

Další věc, která vědce nesmírně dráždí a provokuje ke studiu, je význam určitých pohybů kladivounů v hejnech vůči sobě navzájem. Občas sebou totiž kladivoun trhne, pohodí hlavou, chňapají po sobě, koušou se i samice nebo samci mezi sebou, nahrbují se, dotýkají se navzájem tělem..... Někdy se stává, že kladivouni "blesknou" - je to odraz světla, slunce od jejich šupin. Tento jev je poměrně častý, ale zase není pravidelný a pozorovatelé dosud nenašli žádnou souvislost se záměrným chováním, které by ostatním něco sdělovalo. Pokud tedy uvidíme kladivouna v hejnu blesknout, můžeme ostražitě sledovat reakci ostatních, třeba objevíme nový, závratný poznatek o chování kladivounů.

Nejpřijatelnějším důvodem, proč se kladivouni shlukují, bude pro nás asi ten, že to jsou zkrátka přátelští tvorové, kteří se rádi vidí, společně si odpočinou, pospí, ženský si vymění své zkušenosti a když do houfu zavítají roztoužení chlapi....... kladivouní hejno je prostě taková velká přátelská grupa.

Rozmnožování

Kladivouni to mají jednoduché, když to na samečka přijde, nemusí pracně hledat a bloumat oceánem, zavrtá se do hejna samic a vybere si tu nejvhodnější. Ovšem, nevybere si tu nejkrásnější, nejhladší a nejštíhlejší. Vybere si macatou, pokousanou, zjizvenou. Ta mu totiž zaručí, že přivede na svět velká mláďata a že jich bude hodně.

Zamilovaný páreček se potom od hejna oddělí a užívá si radovánek v prostoru. Jemnost a něžnost není kladivounům vlastní. Samci sice roztouženě obletují samici, honí ji, laškují s ní, ale projevují to tak, že teče krev. Okusují ji po celém těle. Samotný vrchol probíhá za pohybu, tělo na tělo, synchronizované plavání, přičemž si samec samici přidržuje opět tak, že se jí pevně zakousne do ploutve. Památky na milostné hrátky si pak nosí kladivounka už po celý život. Pokousaná a zjizvená samice, to je známka kvalitního sexu.

Březost trvá mezi 9 až 10 měsíci. Kladivouni jsou živorodí, tedy plod se vyvíjí v těle matky a ta ho také vyživuje. Zpočátku plod krátkou dobu živí žloutkový vak, ale poté se vytvoří v děloze placenta a plod je s matkou spojen jakousi pupeční šňůrou, podobně, jako je tomu u lidí. Na konci těhotenství samice připlouvají do mělkých vod a tam v ochraně pobřeží porodí cca 20 až 40 mláďat, která jsou přibližně 30-50 cm dlouhá (záleží na velikosti samice, čím větší je samice, tím více a větších potomků přivede na svět). Po narození jsou malí žraloci kopie dospělých, jsou plně vybavené vším, i Lorenziniho tělísky. Kladivo mají zpočátku velmi měkké a ohebné, takže nezvyklý tvar těla porod nijak nezkomplikuje. Po porodu samice potřebuje celý rok, aby nabyla novou energii na další těhotenství.

O mláďata se žraloci po porodu již nestarají. Malí kladivounci se zdržují a sdružují v ochraně pobřežních útesů. Jako všichni žraloci, i kladivouni rostou velmi pomalu. Samci dospívají při délce zhruba 160 cm a váze cca 30 kg (věk zhruba 10 let) , samice jsou dospělé při 210 cm a při váze 80 kg ve věku zhruba 15-16 let. Předpokládá se, že kladivouni se dožívají 30 let.

Ohrožení

Velký, dospělý kladivoun nemá téměř žádné přirozené mořské nepřátele. Sám o sobě je velký predátor a napadnout ho mohou jedině větší a silnější žraloci, ale i ti se soustředí spíše na mladé kladivouny nebo na nemocné a zraněné jedince.

Velkým nepřítelem kladivouna je pouze člověk. Dospělí kladivouni nejsou v mnoha oblastech prioritně loveni pro maso, protože má vyšší přirozený obsah rtuti. Velmi žádané jsou ale jejich ploutve, z kterých se připravuje ubohá čínská delikatesa – žraločí polévka. Je známo, že i v ploutvích žraloků se shromažďuje mnoho nezdravých látek, která nijak lidskému organismu neprospívají. Nicméně kouzlo afrodisiaka a staleté čínské tradice utlumí obavy z nezdravých surovin.

Zranitelní jsou kladivouni z mnoha důvodů. Vytvářejí hejna a tudíž jsou pro rybářské lodě snadným hromadným cílem. Mláďata přicházejí na svět u pobřeží a v mělčinách, kde se sdružují, jsou sice chráněna před predátory, ale nikoli před rybáři, kteří právě tyto skupinky kladivounů vidí jako snadný úlovek. A to jak pro ploutve, tak pro maso, protože maso mladých kladivounů vyšší obsah rtuti ještě nemá. Ovšem právě tady je napácháno nevíce škody, protože to jsou žraloci, kteří dosud neprošli procesem rozmnožení. Kladivouni jsou jedni z velmi pomalu rostoucích žraloků. Samice dosahují dospělosti až zhruba v 15 letech a za tu dobu jim hrozí velké nebezpečí usmrcení člověkem, aniž by moři daly své pokračovatele.

Všichni kladivouni jsou na Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN). Například kladivoun bronzový jako téměř ohrožený a kladivoun velký jako ohrožený. Ve všech regionech, kde se kladivouni běžně objevují, jsou pozorovány vysoké úbytky, ale jelikož neznáme přesnou populaci kladivounů, je obtížné stanovit ten správný stupeň ohrožení.

Lidé na patřičných místech a v patřičných regionech by si měli uvědomit alespoň to, že kladivouna mohou daleko lépe využít živého. Zdravý a houfující se kladivoun přinese do státní pokladny daleko více peněz od potápěčů, než od rybářů kladivoun mrtvý.

Migrace

Některé druhy kladivounů, dokonce i některé populace kladivounů bronzových, jsou teritoriální, tedy nemigrují, ale mnozí kladivouni se v hejnech přemísťují v letních měsících z tropického pásma do chladnějších vod směrem k pólům. Důvodem bývá většinou prostředí, tedy teplota vody a hojnost potravy. Byly ale zaznamenány také sexuálně orientované migrace, tedy pouze migrující samice.

V migrační pouti kladivounům, ostatně jako všem žralokům, pomáhají právě Lorenziniho ampule, které dokáží vnímat magnetické pole země a podle intenzity udávají směr pohybu. Magnetické senzory jsou tak silné, že dokáží žraloky na vzdálenost několika kilometrů navést i k malé skále. Nerosty ve skále slouží jako spolehlivá navigace.

Ve všech oblastech, kde se kladivouni ve větší míře sdružují, probíhá značkování elektronickými čipy a sledování pohybů. Zatím jsou však výsledky spíše ojedinělé a nepodložené četností. Například u ostrova Malpelo na základě každoročního značkování již víme, že se stále ti samí kladivouni pohybují v celé oblasti známého potápěčského trojúhelníku mezi Galapágy, Malpelem a Kokosovým ostrovem.

Peter Kimbley, ředitel Biotelemetrické laboratoře při univerzitě v Jižní Karolíně, se také soustředí na sledování migrací kladivounů bronzových elektronickými čipy a zjistil, že podobně jako mnoho jiných zvířat na pevnině i kladivouni mají svá oblíbená místa. Třeba i uprostřed moří stranou od jakékoli podmořské hory. Tam se shromažďují často ve vysokých počtech.

Zajímavosti

Pobřežní vody navštěvují kladivouni nejenom z důvodu hojné potravy, ale také jako čistící stanice. Pomalu proplouvají místy, kde se zdržují pyskouni čističi a nechávají si z kůže a často i z tlamy vyždibovat parazity. Ve východním Pacifiku se vyskytuje krásná žlutočerná klipka bez českého názvu Johraudallia nigrirostris, anglicky blacknosed butterflyfish a ta často doprovází kladivouny, kteří pomalu plavou v legrační, nezvykle strnulé poloze a užívají si kosmetické péče.

Kladivoun velký žije na rozdíl od ostatních druhů samotářky, nedruží se ve velkých seskupeních. Má rád o něco teplejší vodu než ostatní kladivouni a tak ho nalézáme hlavně v tropických vodách. Je to jeden z největších žraločích predátorů, může dosáhnout až 6 metr délky a vážit až 500 kg. V roce 2006 skončila ve vlečné síti rybářské lodi na Floridě těhotná samice s 55 mláďaty, která vážila 580 kg.

Kladivoun tiburo má zajímavý chrup. V přední části nalezneme malé velice ostré zuby a v zadní části jasu zuby podobné stoličkám. Slouží k drcení bezobratlých živočichů.

Zajímavé jsou záznamy lovu siby skvrnité kladivounem velkým. Jeho taktika se podobá taktice žraloka bílého. Nejdříve sibu vyhlíží a nenápadně pronásleduje, číhá na vhodný okamžik. Poté krátce zaútočí a znemožní sibě pohyb kousnutím do části křídel. Když siba ztratí rychlost a posléze vyčerpáním i možnost pohybu a klesne k zemi, přišpendlí si ji kladivem a pokojně si na sibě smlsne.

V červnu roku 2006 byl u pobřeží Jižní Karolíny spatřen nový druh žraloka, který je dosud zkoumán a zatím není stanoveno, zda se jedná o nový druh kladivouna, spíše se vědci kloní k názoru, že se jedná o velmi příbuzný, dosud nepotkaný poddruh kladivouna bronzového.

Na rozdíl od ostatních druhů kladivounů projevuje kladivoun velký i určitý kanibalismus, tedy pojídá i menší kladivouny svého druhu.

Kladivouna vědci poprvé popsali v roce 1758 a sice kladivouny tiburo a obecného. Kladivoun bronzový byl druhově určen německým přírodovědcem v roce 1834 a nejmladší přírůstek je kladivoun běloploutvý z roku 1951.

Cestovní rychlost kladivounů při migračních přesunech je cca 60 km za den.

Kladivoun velký se na rozdíl od ostatních druhů páří u hladiny. Při namlouvání dvojice z hloubky neustále stoupá k hladině a teprve těsně pod ní dojde ke spojení.

Vědci zjistili, že samice žraloka kladivouna dokáže oplodnit svá vlastní vejce a rozmnožovat se tak bez pohlavního styku. Tento jev, který byl dosud pozorován pouze u některých druhů hmyzu, plazů a ryb se nazývá partenogeneze (narození z panny). Když nemají samice možnost nechat se oplodnit samci, produkují vajíčka, z nichž bez oplození vznikne nový jedinec. Ten má pak DNA shodnou s tělem matky, takže se tvoří vlastně klon téhož organismu. Na to, že tuto schopnost může mít i žralok se přišlo už v několika případech. U kladivouna například v roce 2001, když se v jedné zoologické zahradě v Nebrasce narodilo žraločí mládě i když v akváriu byly pouze samice a nejméně tři roky nepřišly do styku se samcem. Zprvu se vědci domnívali, že samice byla oplodněna těsně před odchycením do akvária a celé tři roky nosila semena v sobě a teprve nyní došlo k oplodnění. Samice žraloka totiž může sperma dlouho po páření uchovávat, obvykle tak půl roku. Tři roky by byly výjimečné, ovšem testy DNA tuto teorii vyloučily. Prozkoumáním mláděte bylo zjištěno, že nenesou žádnou jinou genetickou informaci než mateřskou. Podobný případ byl zaznamenaný nedávno o žraloka černocípého. Tento způsob množení je ale u žraloků velmi neobvyklý a vznikl pouze výjimečně v akváriu v důsledku nepřirozené situace, vytvořené člověkem. Ve volné vodě k podobným případům nedochází. Vývoj jedince bez genetické variace přináší nebezpečí, že nebude plně vyvinutý a nebude schopný dobře čelit různým životním nástrahám, například nemocem.