napsala Alena Talafúsová
Jistě jste již všichni hodně slyšeli a četli o krmičce tygřích žraloků v jihoafrickém Umkomaas. Na Protea Banks nabízí Roland Mauz, majitel místní potápěčské báze, jinou lahůdku - žraloka bělavého. Pevně věřím, že díky jeho rozumnému postoji k celému problémovému krmení, ty jeho akce zůstanou takové, jako jsme je prožili nedávno my, že se z toho nestane cirkus, který probíhá kousek vedle.
Žralok bělavý je statný žralok, dorůstá délky až 3,5 metru a samice může vážit kolem 300 kg. Je šedý se světlejším zbarvením po stranách a má úžasně pravidelně zformované tělo s nádhernou typickou žraločí hřbetní ploutví a poměrně dlouhými prsními ploutvemi. Když bych ho srovnala s tygřím, nebo bílým nebo i mým miláčkem písečňákem, bělavý je prostě největší fešák :o) Díky oválnému a širokému čenichu a malým očím se mu také říká žralok býčí, tedy bull shark. Další název, například v Jižní Africe je Zambezi shark, protože rád vstupuje za potravou i do sladké vody řek, tedy do řeky Zambezi.
Je to žralok, který se umí přizpůsobit i čistě sladké vodě a naopak i vodě s vysokou salinitou. V Amazonce se například pustí tisíce kilometrů dál po řece, stejně tak na Mississippi, žije i ve sladkovodním jezeře Nicaragua, objevuje se ve veletocích v Asii. Proplouvá třeba indickou řekou Ganga, kde již bylo napadeno několik lidí a neprávem se útoky přisuzovaly zde žijícímu sladkovodnímu žraloku ganžskému Glyphis gangeticus. Ve skutečnosti tím darebákem byl žralok bělavý. Je řazen mezi tři nejnebezpečnější žraloky, mnohdy je považován za víc nebezpečného než žralok bílý nebo tygří. Není tak snadno rozeznatelný a tak se předpokládá, že některá napadení, kde se nedá jednoznačně identifikovat žralok, je právě práce bělavého. Napadení se týkají převážně plavců nebo surfařů blízko břehu v zakalené vodě. Při jakémkoli setkání s ním je každopádně třeba být obezřetný.
V podstatě to je velmi běžný žralok, vyskytuje se celosvětově v teplejších mělkých vodách, obvykle nepřesáhne hloubku 30 m, i když se může pohybovat i v oblasti 150 m hluboké. Nemigruje na velké vzdálenosti, třeba přes oceán, ale při svém putování po řekách dokáže urazit tisíce kilometrů.
Jeho potrava je široká: kostnaté ryby, jiní žraloci včetně mladých jedinců vlastního druhu, rejnoci, mořští savci, želvy, ptáci a dokonce i suchozemští savci jako jsou psi, skot či krysy, pokud se dostanou do jeho dosahu. Zuby má silné trojúhelníkovité, zoubkované, připravené kořist krájet. V podstatě má velmi málo nepřátel, kteří by ho smrtelně napadali. Obávat se může jen větších žraloků například tygřího nebo bílého. Stane se, že pokud se bělavý žralok dostane do vody, kde je doma krokodýl, i ten ho může smrtelně napadnout. Ale jeho největším nepřítelem je, bohužel, člověk.
No a teď trochu mý specializace, jak řekl Tomáš :o) rozmnožování: žralok bělavý je klasicky živorodý, mláďata jsou s matkou spojena pupeční šňůrou, žádný kanibalismus tady neprobíhá. Březí je zhruba 10-11 měsíců a pak porodí 1-13 mláďat v délce okolo 70 cm a sice právě na místech se sníženou slaností, například v pobřežních lagunách, v ústích řek apod. Pohlavně je bull shark dospělý, když dosáhne délky zhruba 2 m a protože roste pomalu, této velikosti dosahuje v 10-18 letech života, záleží na regionu, kde žije. Samice mají často na svém těle a hlavně na prsních ploutvích jizvy, stopy po kousání samců během pářících námluv. Dožívají se 25-30 let.
Žralok bělavý není chráněný v žádné oblasti výskytu, samozřejmě, kromě rezervací. Zatím je označován pouze za "téměř ohroženého".
Tak teď už víme o našem zambezáčkovi všechno a můžeme ho nakrmit.
Základ je stejný jako u krmičky tygrů. Do starého bubnu od pračky se nacpou ryby a hup s ním do moře za člun, který jede v proudu. K tomu se do vody vylévá krev a vůně se táhne, vábí, láká..... Když se divemaster Mark přesvědčí, že už jsou ty krasavci pod košem, hupnou tam potápěči a v hloubce zhruba 13 metrů pozorují, jak žraloci chňapají po padajících rybách, kterými je Mark od koše neustále krmí. Při tygří krmičce jsem zažila rychlé střely černocípáků a pomalé a rozvážné tygry, kteří trhali visící kus ryby. Tady je to něco mezi, zambezák důstojně, ale vcelku výhružně krouží pod košem a naprosto jasně cítíte, kdo je pánem situace. Ladně polyká padající ryby, žádné dravé a trhavé bitky tu neprobíhají. Když nechcete příliš blízký kontakt, držíte se skupiny v oněch zhruba 10 metrech a jeviště výkrmny máte pod sebou. Když zatoužíte to malinko risknout, klesnete kousíček níž do jejich roviny. A on zvědavě přijede, vám vstříc, vnímá vaše srdce. Díky svému úžasnému smyslu vnímat signály svalů a nervů svými elektrosenzory do vás žralok vidí jako do sudu. Před ním nic nezamaskujete kamennou tváří. Pokud vaše srdce buší vzrušením a strachy, ví to, jste pro něj slabý tvor, kterého je možné napadnout. Prý ale stačí zařvat, vypustit oblak bublin, zmáčknout oktopus, prostě udělat bu bu bu a on uhne. Taky mi jednou takhle jel naproti. Jsem nerozumná a někdy si koleduju. Koukala jsem na něj a říkala si: "jóó, pojď blíž, neboj, pojď". A když už byl asi metr ode mě, pomyslela jsem si, jestli bych přeci jen neměla pro jistotu zařvat. Vyloudila jsem tichoučké a kraťoučké "hu". Otráveně uhnul. Asi jsem ho zklamala. Tomáš s foťákem a Jarda s kamerou byli v tom dolním patře, v rovině býčích, celou hodinu ponoru.
Hodně jsem o celém tom problémovém krmení přemýšlela. Je to tak správně? Patří to do našeho klidného potápění a brouzdání mořskou krajinou? Je to úžasný kontakt s obávaným žralokem, o tom není pochyb, ale nemáme si ho nechat pouze na náhodné setkání? Na druhé straně, pokud krmičky probíhají v tomto smyslu, občasné klidné nakrmení bez dotyků, bez agrese ..... možná tahle naše touha po bližším kontaktu žralokům a mořskému světu neuškodí. Při krmičkách se prý žraloci ve svých potravních návycích stávají závislými na lidech a přestávají lovit svou přirozenou potravu, což má dopad na zdravý vývoj moře. Ale to se spíš jedná o pravidelné, denní, masové krmení, pokud zde Roland občas nahází bělavým pár bonbónků, zdaleka je nenasytí. Myslím, že zde jde spíš o návyk bělavých na lidi, o ztrátu určité ostražitosti a respektu jak ze strany nás, tak ze strany žraloků. Doufejme, že Roland nenechá krmičky rozrůst do atrakcí, které probíhají s tygřími v Umkomaas. Tam je vedle sebe už několik člunů a každý má svůj koš, svoji skupinku tygřích a dokonce i své turisty-šnorchlisty. Tam už tygří nejsou přirozeně tygří .....
Nemohu si pomoct, ale já mám stejně radši setkání s těma mořskýma krasavcema jen tak náhodou při ponoru. Na Protea si bělavé naštěstí můžete vychutnat i mimo krmičku. Obhlédnout si tu grupu černých vetřelců přijížděli jak při našem úvodním klesání ke dnu, tak při závěrečné bezpečností zastávce. Zakroužili a odjeli. Tak to má být. Když letíte z hladiny dolů a pod sebou máte to krásné letadlo, snažíte se mu nevletět přímo do cesty. A když vysycujete v závěru ponoru, je to příjemné zpestření čekání, až uplyne čas. Kdo dřív zamíří rukou do prostoru, kdo dřív zambezáka uvidí? Signál, že vidím zrovna bělavého, se mi moc líbil. Vymáchnete do prostoru veliké Z. Jako dirigent.
Závěrem musím zmínit ještě jeden skvost červencového Protea Banks. Když na konci ponoru čekáte v bezpečnostní zastávce, k tomu pozorování modra kolem mějte otevřený i uši. Uslyšíte totiž úžasné a neskutečné zpívání keporkaků. Musí jich být kolem desítky. Kéž bych rozuměla co si říkají, co si svým pískotem sdělují. A když pak už jedete po ponoru ve člunu zpátky ke břehu, stačí se pozorně dívat kolem a určitě najednou někdo radostně zvolá a zamíří rukou. Velryby!! Viděli jsme je několikrát. Tři velikány pospolu. Osmimetrové mládě vesele vyskakovalo z vody. Vlnily se kolem, ukazovaly svoje obrovské hřbety, ocasy a vypouštěly vodní spršku. Keporkaky ještě musím pořádně nastudovat :o)) Třeba někdy příště.
Potápění se žraloky bělavými na Protea Banks
