Tethys - potápění v pohodě - Potápění na Mysu Dobré Naděje

 Potápění na Mysu Dobré Naděje

napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

Kdo mě zná, tak ví, že se rád potápím i cestuji v zemích bohem i turismem zapomenutých, tam kde si mohu postavit stan kdekoliv, koupat se nahý v řece, kde nejsem vázán pravidly, návštěvními hodinami, do přírody se neplatí vstupné a kde se cítím jako Emil Holub v Africe, která již dnes bohužel neexistuje. Aby bylo jasno, naprosto respektuji, že ve vyspělých zemích s vysokou hustotou obyvatelstva je příroda ohroženým a exkluzivním artiklem a přísná regulace je jedinou možností ochrany. Naštěstí ještě existují státy a oblasti s nedotčenou panenskou přírodou a minimální přítomností člověka. A když už tam lidé žijí, jedná se o původní obyvatele, žijící s přírodou v harmonii. Státní moc je příliš daleko a svět si zde žije vlastním životem i pravidly. Kdybych měl jmenovat, tak určitě Dariénský prales na hranicích Kolumbie a Panamy, oblast nížinného pralesa kmene Korowai v Západní Papuy, údolí řeky Omo v Etiopii, ostrov Malaita na Šalamounových ostrovech, rozsáhlé horské oblasti v ekvádorských, peruánských a bolivijských Andách a v neposlední řadě Kopanice v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí :-).

Nicméně existuje i pár států, které řadím mezi vyspělé, jak úrovní demokracie, vymahatelností práva či kvalitou infrastruktury, ale přesto se v nich cítím skvěle, ve vzduchu je cítit dobrodružství, nespoutanost, divokost a na každém kroku číhá překvapení, které potěší cestovatele. Za takovou zemi považuji Jihoafrickou republiku. Bude to určitě velikostí, malou populační hustotou, krásnou přírodou a samozřejmě africkým genem, který je zcela nezpochybnitelně veselejší, lehkomyslnější a roztančenější, než ten náš evropský. Je to pár dní, kdy jsem v útrobách internetu zahlédl citát, autora jsem zapomněl, se kterým 100% souhlasím: „Pokud by měl běloch šanci stát se na jeden den černochem, už by to nikdy nechtěl vrátit“.

Dost bylo úvodu, nacházíme se v malém malebném městečku Simonstown na Mysu Dobré Naděje a jdeme se potápět.

Miller´s Point – žraloci kelpového lesa

Miller´s Point, stejně jako Simonstown, se nachází v západní části False Bay přímo na poloostrově Mysu Dobré Naděje. Z našeho hotelového mola, je to zhruba 10 minut člunem, nebo 6km po silnici autem. Tak jako téměř všude u pobřeží se zde na hladině vlní „koruny“ kelpového lesa, ale neznámo proč, pouze zde je největší koncentrace žraloků širokonosých sedmižábrých, který byl jedním z hlavních důvodů, proč jsme se na Mys vydali. Dovolte nejprve pár slov o kelpu. Jedná se o druh hnědých mořských řas, které na několika místech světa dosahují obrovských rozměrů a vytvářejí skutečné podmořské lesy. Známé jsou zejména z chladných vod Kalifornie a Jižní Afriky. V jejich „korunách“ se vytvářejí tzv. pneumatocysty, což jsou kuličky naplněné plynem a díky tomu se kelp udržuje ve vodě ve vertikální poloze. Dorůstají výšky až 40m. Potápění v kelpovém lese je úchvatné a magické a i bez přítomnosti žraloků. Kelp má nádhernou zlatou barvu, světelné paprsky vytváří ohňostroj v jeho korunách a v příboji se celý les ladně vlní, jakoby tančí. Ale ve False Bay je zároveň plný života. Přijíždíme na místo a připravujeme se na ponor. Náš průvodce Marty nadšeně hlásí – máte štěstí, je parádní viditelnost kolem 10 metrů. Viditelnost bývá totiž největší problém. Díky tomu, že kelp roste na mělčině a blízko pobřeží, vítr a velké vlny mohou zvířit sediment a srazit viditelnost téměř na nulu. Skáču do chladné vody (18°C) a hned při zanoření padám na jednoho žraloka sedmižábrého, asi 2 metry dlouhého. Moment, vždyť ještě nemám zaplý foťák a nastavené blesky. Snad ještě nějakého uvidím. Za chvíli chápu, že to byly zbytečné obavy.

Žralok sedmižábrý je fantastický tvor. Je živou fosilií, ukázkou, jak vypadali vůbec první žraloci, kteří se objevili na planetě Zemi. Vědci odhadují, že zde žije možná 200 milionů let a za tu dobu se nijak nezměnil. Je to macek, dorůstající 3m, jako u většiny žraloků, samice jsou větší než samci. A na Miller´s Pointu potkáváme hlavně velké macaté samice. Loví téměř vše, na co si díky své velikosti troufne a to včetně delfínů, lachtanů a jiných druhů žraloků. Loví stylem ne nepodobným lovu varana komodského. Pomalu a jakoby netečně pluje kelpem a teprve když se k ukolébané kořisti přiblíží na krátkou vzdálenost, prudce zaútočí. Občas na to myslím, když mi proplouvá centimetry nad hlavou.

Potápění v kelpu probíhá přirozeně, bez jakéhokoliv vnadění. Přesto se dá říci, že téměř stále nějakého žraloka sedmižábrého vidím, někdy až čtyři najednou. Dělají pořád to samé, pomalu plují vlnícím se kelpovým lesem, dělají si své kolečko, stejné jako každý den, možná jako celý život. Perfektně se sem hodí. Léta jsem se na tohoto žraloka těšil a teď jsou všude kolem mě. Snažím se vystopovat na jeho těle jeho evoluční stáří a jde to poměrně snadno. Hlava je evidentně nedokonale hydrodynamická, s vystouplou dolní čelistí a širokým rypcem. Ocasní ploutev je pouhou parodií hnacího motoru moderních žraloků z čeledi Carcharhinidae. Je jasné, že tento žralok plaváním nic neuloví a musí se spoléhat na lest ze zálohy. Často mám pocit, že mě vůbec nevidí, nevnímá, někdo mu vypnul čidla a nastavil ho na battery safe mode. Jako fotograf jsem v euforii. Sedmižábrák se potápěčů nebojí, připlouvá na centimetry k mému rybímu oku a kelp tvoří fantastickou kulisu.

Co se týče dalších obyvatel kelpu, tak kupodivu nevidím mnoho ryb, ale vidím další malé druhy žraloků, hlavně máčky a hladkouny, z nichž mnozí jsou jihoafrickými endemity. Odhaduji, že jsme v kelpu viděli 5-6 druhů žraloků! Co jsme předem nevěděli, tak to, že se zde vyskytuje největší druh trnuchy na světě – Dasyatis brevicaudata, dorůstající délky až 4m! Několik jsme jich spatřili v přístavu ve velmi zakalené vodě a velikostí působily jako UFO. Tyto trnuchy budou jedním z našich hlavních cílů při příštích výpravách na Mys.

Na volné moře za žraloky modravými a mako

Dalším významným cílem výpravy byli žraloci modraví a v případě štěstí a přízně Neptuna i žraloci mako. Za těmi se musí daleko na jih na volné moře, za hranu kontinentálního šelfu, zhruba 40km jižně od Mysu Dobré Naděje. A samozřejmě se vnadí. Na žraloky modravé jsem se moc těšil. Už jsem se s nimi dlouho nepotápěl, naposledy na Azorách před mnoha lety. Patří mezi nejkontaktnější žraloky vůbec. Celý ponor je vlastně takové mazlení :-). No a mako je nepolapitelný duch hlubokého oceánu, kterého vidělo jen velmi málo potápěčů a v setkání s ním jsem spíše nedoufal. Před prvním ponorem na volném moři mě velmi pobavil Martyho briefing. „Přátelé, doteď vám všichni říkali, že na žraloky se nesahá a je to tak správně! Nicméně při potápění se žraloky modravými platí pravý opak. Musíte je pořád odstrkávat, nebo přijdete o své octopusy, manometry a budete pokousáni.“ Takový briefing je rajskou hudbou pro zkušené potápěče – žralokomily a podvodní fotografy!

Ještě jsme nezačali vnadit a žraloci modraví jsou tu. Všude kolem člunu. Poté, co skočíme do vody, zjišťujeme, že je jich kolem nás asi padesát! Už při pohledu z člunu jsou nádherní, jejich hřbety jsou kovově modré, těla torpédovitě štíhlá a obrovskými prsními ploutvemi připomínají motýly. Pod vodou, tváří v tvář, se musí každý okamžitě zamilovat do jejich obrovských černých očí a milého výrazu, prostého obvyklé žraločí hrozby. Žraloci modraví jsou zjevem hraví jezevčíci, ale i jezevčík umí pořádně kousnout. Nehledě na to, že některý z těchto jezevčíků je pořádná Špagetka o délce dva metry.

Být s padesáti přítulnými modrouši ve vodě je masakr. Téměř permanentně je co fotit a téměř permanentně je odstrkujete. Je jich tolik, že dva tlačíte od sebe, ale další dva se vám motají mezi nohama, další odplouvá s octopusem a další se zrovna zamotal do hadic za hlavou. Koušou mě do blesků, kde je přitahuje proudící elektřina, ale ne divoce jako třeba žraloci Perezovi, spíš jen tak ochutnávají. Párkrát mě kousli do stehna, ale přes 12mm neopren jsem to skoro necítil. Potápění s modrouši je prostě velká radost a zážitek.

Tento zážitek jsme si zopakovali celkem třikrát a počet žraloků měl klesající tendenci, ale i tak bylo kolem nás minimálně dvacet žraloků modravých. Možná jich bylo méně proto, protože se objevili dva žraloci mako, jeden obrovský a jeden menší polodospělý. Ten velký se jen mihnul a zmizel, ale menší naštěstí chvíli pobyl. Nedostal jsem se k němu na fotku, ale Petr Jureček měl větší štěstí a natočil pěkné video. Na jiném ponoru se kupodivu objevilo několik lachtanů jihoafrických, 40km od pobřeží! Nejprve jsme netušili co tu dělají, ale pak jsme to pochopili. Taky se rádi potápějí se žraloky modravými! Zlobili je, honili a kousali do ocasů. I v moři je prostě občas nuda a každá sranda se hodí.

Lachtani jihoafričtí

Jen pár set metrů dále na jih od Miller´s Pointu se nachází na malé skále kolonie lachtanů jihoafrických. I když jsme nějaké potkali na volném moři se žraloky modravými, nenechali jsme si ujít ponor přímo uprostřed kolonie. Ponor je to divoký, mnoha aspekty. Skáčeme do vody na hlubší vodě a do mělčiny pod lachtaní skálou musíme doplavat. Jaká je tu hloubka, netuším, dno nevidím. Jo, samozřejmě, proč by tu vlastně neměl být i velký bílý, čekající v hloubce pode mnou na lachtany. Divný pocit. Ale brzy se dno zvedá a je to skalní stěna, fantasticky barevná, porostlá houbami a sasankami. Viditelnost je prachmizerná, příboj víří sediment a pěkně se mnou hází. Hledám si nějakou trhlinu ve skále, kde bych se někde v hloubce kolem šesti metrů zafixoval, trochu schoval před příbojem a počkal na lachtany. Trhlinu nalézám, leč na nic nečekám, lachtani jsou tu. Doposud jsem měl tu čest být ve vodě s pěti druhy lachtanů a tento jihoafrický je šestý. Leč ze všech nejpotrhlejší, nejdivočejší, nejdrzejší. Když to mám říct stručně, připadal jsem si jako nejmenší a nejslabší chlapeček o přestávce ve zvláštní škole s nedobrou pověstí. Proběhla šikana, krádež svačiny, trestná ulička pro žalobníčka, lehké mučeníčko a všeobecný výsměch. Aby bylo jasno, lachtani jihoafričtí se zcela zjevně strašně nudí a nemají úplně dobré vychování. Potápěč je pro ně bezmocnou hračkou. Když mě kousali do ploutví a do foťáku, byla to pohoda. Ale strašně rádi mě kousali do hlavy a byli tak bleskově rychlí, že jsem vůbec nestíhal reagovat a bránit se. Přestože jsem měl na hlavě 5mm kuklu, tak to dost bolelo. Nebyli vůbec tak něžní jako žraloci modraví, při každém kousnutí pořádně stiskli, protože tím pádem je jejich radost z mého utrpení výrazně větší! Postupně jsem je začínal rozeznávat. Tenhle se zaměřuje na ploutve, ale tenhle chce hlavu!!! Vydržel jsem to půl hodiny a jako spráskaný pes se vydal na ústup k člunu. Není tu někde great white? Dej jim za vyučenou, hajzlíkům…

Simonstown a okolí

Nerad bych zapomněl popsat pohodu malého a laskavého městečka Simonstown a jeho okolí. Hned za městem se zvedají vysoké skály peninsuly, která je přírodní rezervací s mnoha zvířecími druhy včetně zeber a paviánů. Kilometr od hotelu se nachází na plaži kolonie tučňáků afrických. V městečku je spousta kaváren, vináren, restaurací, barů a je zde i klasická pivní taverna, kde běží na obrazovkách 24h denně, co jiného, rugby. Když byl silný vítr a nedalo se vyjet na moře, užili jsme si Cape Town, s jeho živým a útulným Waterfrontem a nakonec jsme se vydali i za legendou jihoafrického potápění André Hartmanem do Gansbaai, popřát k narozeninám. Jak jsem napsal na začátku tohoto článku, oblast kolem Mysu Dobré Naděje, tak jako celá Jihoafrická republika má milou tvář plnou pohodlí vyspělého západního světa, ale neztrácí divokost, přírodní sílu, pionýrský duch a stejně divocí a nespoutaní jsou i místní lidé, sousedé žraloků. Proto se tu cítím dobře a rád se sem vracím.