Tethys - potápění v pohodě - Potápění s Kladivounem velkým na Bimini

Jsem v letadle nad Atlantickým oceánem a vracím se z Bimini ze setkání s kladivounem velkým - pojďme mu říkat v tomto článku Mokkaran. Nejraději bych celý zážitek popsal geniální básní ve stylu Williama Blakea. Ale! Jaká to nespravedlnost, nejsem geniální básník ani neholduji halucinogenním drogám, které by snad trochu rozhýbaly ozvěny mládí, kdy vše reálné bylo příliš praktické a hrdinové byli chudí, psali básně a umírali mladí. Zkuste si to alespoň představit, paletu o dvou barvách, tyrkysově modré a sněhově bílé, soupeřící spolu v rozpitém nekonečnu podvodní hvězdné brány. Pojednou v bráně černý bod, větší a větší až je z něj Mokkaran s magickou silou ovládat horizont, rozvlnit ty dvě barvy na paletě, podmanit si prostor i návštěvníky ze světa souše. Jako při setkání s tulákem po hvězdách i my kolísáme v tu chvíli mezi nadšením nekonečným a nedůvěrou zda síla a moc Mokkaranova bude použita pro zážitky společné úchvatné a umožní nám pochopit vzdálené, proniknout tajemné, ba co víc, navázat přátelství nepravděpodobné plné informací nových o světě hlubinném i o nás samotných.
 

Nějak jsem se nechal unést, ale setkání s Mokkaranem zkrátka nevyvolává slova přízemně popisná a úplně nejradši bych celý zážitek popsal slovy jako němý obrazový film. Popsat slovy němý film… to je tedy blbost. Zpátky na zem.
 

Již samo přistání na Bimini člověka příjemně naladí. Hned totiž pozná, že místní unikátní potápění dosud nepřilákalo zástupy potápěčů a neproměnilo křehký atol v Disneyland. Nevítá nás moderní letištní hala, ale oprýskaná bouda, ostrov sám je jen řídce obydlen, tu a tam narazíte na typickou, většinou již značně letitou, příjemnou karibskou architekturu a jediné větší ubytovací zařízení je marína a kondominium apartmánů Bimini Sands Resort. Velkou část souše pokrývá unikátní bahamský les s mnoha vzácnými stromy a rostlinami, mnohé jsou endemické pouze pro Bimini. Při procházkách lesem můžete narazit na endemickou krajtu biminskou, endemického mývala, či rovněž endemickou sladkovodní želvu! Na ostrově sídlí organizace Shark Lab, která má za sebou vědecké výsledky v podobě doslova zlomových milníků ve studiu žraloků. Opět, celý Shark Lab jsou dvě skromné chajdy a několik člunů. Pokud se zde zastavíte, přispějte na jejich provoz pár dolary, zaslouží si to.
 

Ale zpět do vody. Je neuvěřitelné, že na místo, kde jsou kladivouni, je to cca 500m od maríny. Padáme na sněhobílý písek a na nic nečekáme. Kladivouni – Mokkaranové, jsou prostě tu. Jeden z nejvzácnějších žraloků, nepolapitelný duch, obr, a my je tu máme prostřené na talíři. Celkem 8 různých jedinců. Tak jak je při krmení zvykem, formujeme se do jedné řady, aby všichni dobře viděli na “plátno” a nevadily bubliny ostatních. Neal s košem plným ryb je uprostřed. Nikdo z nás doposud takto zblízka kladivouny velké neviděl a i já jsem velmi zvědavý na jeho typické povahové rysy. Bude zákeřný jako tygr? Nevyzpytatelný jako žralok bělavý? Zbrklý jako černocípák? Ani jedno. Typickým rysem Mokkarana je klid, stoprocentní orientace na nabízené ryby, sice (hurá) jen malá plachost vůči potápěčům, ale bez pocitu jakéhokoliv nebezpečí či možnosti různých kulišáren ze strany Mokkarana vůči nám. První ponor se ohlížím, točím, provozuji typický “tygří” oční kontakt, když mám Mokkarana za zády, ale na druhém ponoru už se tím vůbec neobtěžuji, abych si nevířil písek, Mokkaranovi naprosto věřím a čekám, až mi sám najede před foťák do ideální kompozice. A ani v tomto ohledu Mokkaran nezklame. Otvírá tlamu dokořán a polyká nabízenou rybu půl metru od objektivu, producíruje se v úžasném protisvětle nad zvlněným bílým pískem, proplouvá mi pomalu a klidně centimetry nad hlavou. Paměťová karta se plní vodopádem dat až ponor po 110 minutách!!! končí. Zítra znovu, pozítří znovu, dolů za Mokkaranem, nelze se nabažit do sytosti. Kde jinde, kdy jindy ho zase uvidím… Ale není to one man show Mokkarana, jako správný král má své služebnictvo a křoví. Návnada láká desítky žraloků vouskatých, kteří polehávají kolem bedny s rybami a čekají až se Mokkaran netrefí, nebo mu neupadnou drobky. Bylo fascinující pozorovat, že ani vůči chůvičkám se Mokkaran nechoval agresivně a když mu vouskáč zastoupil cestu nebo dokonce sežral rybu těsně před tlamou, uhnul, počkal, ohleduplný, ladný, pán vesmírného souznění, král moudrý, velký a klidný. Opravdu fascinující stvoření.
 

Na dva dny opouštíme kladivouní pláž a jdeme zpestřit náš pobyt focením žraloků Perezových. Jaký to rozdíl od Mokkarana. Zbrklé stříbrné střely rejdí kolem nás, okousávají moje blesky, vrážejí do mě, janci bez slušného královského vychování. Dělám si samozřejmě legraci, je správné, že jsou takoví, evoluce jim vytyčila směr, který se rovněž osvědčil a oni se ho drží. Je jen poučné zažít na jednom místě více žraločích druhů a moci si na vlastní oči ověřovat známý fakt, že každý žraločí druh je jiný a něčím typický. Pojednou pozoruji mezi Perezáky malého nenápadného žraloka, jak se rovněž snaží přiživit na nabízené potravě. Nedosahuje ani poloviny velikosti Perezáků, snaží se tvářit, že tam vlastně ani není, je evidentně plachý a nervózní z toho šrumce kolem. Naprosto bezvýznamné nevýrazné stvoření mezi těmi všemi krasavci. Ale já v duchu jásám a plížím se k němu pro alespoň dokumentační fotografii. Žralok černonosý! Nový pozorovaný žraločí druh v mé profesní kariéře, jubilejní čtyřicátý.
 

Adios Bahamas, odlétám s krásnými zážitky, díky za vysněné setkání s Mokkaranem, těším se na shledanou, ať žije život, ať žije král.