Tethys - potápění v pohodě - Šalomounovy ostrovy zelenomodré

napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

Konečně Honiara, hlavní město Šalomounových ostrovů. Zelené kopečky se dotýkají křídel, přistání. Už vidím všechno fialově, nohy jsou dřevěné, jsme deset hodin napřed před Jindřichovým Hradcem, štreka pekelná. Horký vlhký vzduch nás vítá a roztomilí Melanésané za plotem letiště, vzpomínám na Papuu a Tari, ti lidé vypadají úplně stejně.

Rychlý přesun na loď Bilikiki, jedinou potápěčskou safari loď na celých ostrovech. Bývala tu ještě jedna, ale je krize, zástupy potápěčů z Hradce prořídly. S úlevou vnímám informaci, že dnes žádný check dive nebude, usnul bych na dně, buddy taky. Moře je klidné, loď sympatická a pohodlná, míříme k ostrovu Russell, tam to zítra začne.

Sedm hodin ráno, doma devět večer, první briefing naznačuje, že potápění s Bilikiki je hlavně pohoda jazz. Kellie je australanka, Sam angličan, jsou mi strašně sympatičtí. Všechno jde, slyšíme pouze ANO, nikdy NE, moře pořád klidné, voda modrá, průzračná, ostrovy zelené, domorodci ve vydlabaných kánoích k sežrání. První den to není nejhustší rybí polívka, ale na první den... i pár žraloků občas propluje, whitetipové i šeďáci. Večeře, flaška australského, dovolená.

Přeplouváme k neobydlenému Mary Island. Na březích rezavé památky na WWII, jednu obývá krokodýl mořský a navzdory pověsti nás nechce sežrat, ale zbaběle prchá do moře. Celou dobu si pak na ponoru říkám, kde asi je? Potápění kolem Mary Island už je úplně jiné kafe. Občas fotím, ale hlavně si lebedím. Voda má 30°C, viditelnost přes 30m, hejno kranasů se prolíná s hejnem barakud, chňapalů, bodloků jsou stovky, žraloci bělocípí nahoře, šedí v hloubce. Dvě manty kambodžské (kdo jim dal proboha tento český název) se vůbec nebojí a točí se kolem nás.

Zpět u ostrova Russell. Ponor na lokalitě Cut. Název napovídá. Cut je úzká hluboká průrva ostrovem, plná ryb, když se vynoříme, nad hlavou koruny palem, ptáci a netopýři. Před průrvou další druh mobuly, tentokrát je to Manta japonská, na mobulu docela velká. Na gorgoniích trpasličí koníci, zase sem je nenašel sám, Kellie ukazuje ukazovátkem a zezadu ho straší aby se mi koukl do foťáku. Nechce se mu a nechce, klasika. Po obědě půjdeme na krokodýla, říká Sam. Krokodýl mořský, ale malej, tak dva metry. Víme kde má doupě a je v něm zhruba každý druhý ponor. Budeme mít štěstí? Chci abysme měli štěstí?? S buddym jsme osaměli a vplouváme do korálové trhliny, která vede k doupěti. Objevuje se haloklina, takže na hladině je sladká voda, zřejmě se tu vlévá do moře malý potok. Je zde málo světla a chápu, že tu krokouš bydlí. Ale ne dnes – smůla. Smůla??

Poslední ponor dnešního dne by měl být žraločí, lokalita se jmenuje Karumolun. Tady máme naopak štěstí. Je silný proud, téměř kolmá stěna útesu padá neznámo kam, na vystouplém rohu je proud nejsilnější. Žraloci šedí útesoví jsou všude. Nejsou tak zvyklí na potápěče jako na Palau a do bezprostřední blízkosti se k potápěčům nepouštějí. Jsme s buddym na samé hranici toho, co nitrox 32 dovoluje, ale nemůžeme se od žraloků odtrhnout. Proud třese s gorgoniemi na stěnách a šeďáci stojí v proudu bez jediného pohybu, jak čínští draci. Najednou se objevuje zářící klenot. Silvertip. Žralok stříbrocípý. Druh na vyhynutí, nejsmutnější obět poptávky po ploutvích. Přitom žralok ze všech nejkrásnější se sněhobílými odtokovými hranami téměř všech ploutví. Jen zřídka jej potkávám a vždy cítím štěstí a smutek zároveň.

Kotvíme na úchvatném místě, v průplavu mezi dvěma ostrovy, jako bychom se nacházeli na řece. Opět připlouvají domorodci ve vydlabaných kánoích a nabízejí ovoce. Čerstvé melouny, mango, papája, smějí se, vylévají vodu z polopotopených loděk a jsou vděční, když si něco koupíme. S pár šalamounskými dolary mizí na břehu ve svých rákosových chaloupkách. I posádka Bilikiki si užívá nádherný večer na palubě. Kapitán zvedá ruku, ukazuje před sebe a říká: „whale“. Večer graduje. Mezi loďkami domorodců, v červeném světle zapadajícího slunce, nevzrušeně pluje plejtvák malý.

Nesmím zapomenout zmínit úžasné noční makro ponory. Téměř se vyrovnají těm na Raja Ampat. Baterky loví ze tmy různé druhy ropušnic, vějířníky, spíše známe pod anglickým názvem ghost pipefish, malé chlupaté kraby Lauriea siagiani, žijící na houbách, kraby velké jak kopací míč i malé dekorátory se sasankami na zádech, různé krevety a samozřejmě pestrobarevné nahožábré plže.

Mou vyvolenou lokalitou u Russellu se stal Curacoa Shoal. Mělčina dále od hlavního ostrova. Člun nás vysazuje ne úplně přesně, pár vteřin s buddym dumáme kudy kam, ale pak se odhodlaně vydáváme proti proudu. Tam bude život. Měli jsme pravdu. Dostáváme se k náproudové hraně útesu, která je doslova obsypána rybami, které zde bez práce čekají na potravu, kterou jim přinese moře. Kranasů a barracud jsou stovky, bodloků tisíce a chňapalů desetitisíce. Žraloci bělocípí útesoví jsou nějací rozrušení a skoro vrážejí do potápěčů. Šedí útesoví se drží dál, jak je jejich zvykem, a předvádějí opět čínské draky. Vyndávám reefhook, věším se do největšího proudu a lebedím si. Miluji tyto ponory, které strávím na jediném místě, uprostřed ryb. Tím jak se nepohybuji, mě ryby postupně přestávají vnímat a pohlcují mě do svých hejn. Jsem šťastný, v tichu pod hladinou, z toho, že mě ryby akceptují, že nejsem rušivý vetřelec.

Další přesun, tentokrát k ostrovu Florida. Zde Kellie slibuje manty, ale zároveň trochu chladí očekávání, když říká – letos je to s mantami nějaké divné... Nicméně lokalita Devil´s Higway je světoznámá. Když se zadaří, vyskytuje se zde až 100 mant najednou. Nejedná se o čistící stanici, ale o kanál mezi ostrovy se silným proudem, kam se manty připlouvají krmit. První ponor na Highway a nic! Zklamaně lezeme do lodě. Připlouvá domorodec a radí, manty budou ve čtyři odpoledne, včera jich tu byla spousta, čekají na příliv. Posloucháme na slovo a ve čtyři skáčeme do vody. Nic! Konečně jedna připlouvá. Ale jedna jediná, zato vzácná černá mutace. Snad aby nahradila chybějící kamarádky, obletuje nás jako motýl kytičky, lítá si to centimetry nad našimi hlavami a tak fotografové i kameramani jsou v sedmém nebi.

Nejlepší žraločí lokalitou u Floridy volím Passage Rock, kde byla opět spousta šedých i bělocípáků, ale na hejna ryb byla ještě lepší Twin Tunnels, kde byli šediváci taky, ale opravdu nekonečná hejna bodloků a chňapalů. U kotevního lana na konci ponoru na mě čekala velká sépie a dopřála mi fotografickou orgii s modrou vodou a protisvětlem. Z vraků se mi asi nejvíc líbilo čtyřmotorové letadlo z WWII, o kterém znalci tvrdili, že je to americký B-24 Liberator. Hmm...

Loučíme se s Kellie, Samem a Bilikiki. Same ochutnej, tohle je slivovice. Sam pije. Dopíjí. Do té doby mlčenlivý Sam se mění ve zvíře, potácí se po palubě, něco křičí, možná zpívá a vyhazuje plastové židle do moře. Kellie jen zírá. Sam velí – jdem za holkama do báááárůůůůůů, a vzápětí usíná. Musíme sami bez Sama.

Potápěním to nekončí. Šest statečných vyráží na ostrov Malaita, poznat poslední šalamounský kmen vzdorující civilizaci – Kwaio. Ouha, Solomon Air ruší na Malaitu pravidelný spoj. Majitel pozemku s letištěm už má letadel dost a vypovídá smlouvu. Nacházíme obchodní loď mířící na Malaitu. Je strašně nakloněná a ne nevýznamně zaplavená vodou. Mezi bednami různého zboží polehávají Melanésané a my. V devět večer loď vyplouvá, strašně se kymácí na úplně klidném moři a já najisto počítám se ztroskotáním. Vlny cákají dovnitř, lidé močí přímo do lodě, zážitek nemusí být pozitivní, ale silný. Po devíti hodinách jsme na Malaitě. Naši výpravičku přebírá Ronnie, sám z kmene Kwaio a cesta pokračuje po souši, třemi hodinami na korbě pick-upu. A zase moře, tentokrát malá loďka a prý to nebude trvat déle než 3 hodiny. Je silný vítr, vlny nás sprchují, jsme durch. Zážitek nemusí být...

Zátoka, kde se nachází několik vesnic Kwaio, je pohlednicová. Modrá a zelená. Šalomouny. Do toho bílé pláže a kokosové palmy. Půjčuji si vydlabanou kanoe a pádluji surfovat na vlny. Kwaio se smějí a jsou lepší, ale ne zase o moc, nee? Safra, i pozitivní zážitek má něco do sebe :). Kwaio jsou v lecčems hodně zvláštní. I ti zcivilizovaní, žijící na pobřeží mají pár podivných starobylých zvyklostí. Ukazují, kam máme chodit na záchod. Muži zde, ženy na opačné straně vesnice. Nesmíme jinam, jinak je průser, co se stane? Budete muset zaplatit jedno prase. Dál... když ženy menstruují, nesmí žít s ostatními ve vesnici, ale odcházejí mimo, do speciálního menstruačního domečku. Když menstruace skončí, musí si oholit komplet celé tělo a pak se smějí vrátit. Ženy to mají vůbec asi docela těžké. Rovněž rodit se nesmí ve vesnici. Žena těsně před porodem odchází s kamarádkou pomocnicí do jungle, kde porod proběhne. V jungli musí být měsíc, kamarádka se o rodičku stará a teprve po uplynutí třiceti dní se smějí vrátit. Kwaio jsou zvláštní.

Ví se, že uprostřed Malaity žijí rodiny, které doposud striktně odmítají civilizaci. Jsou nazí, vyznávají animismus a živí se lovem, sběrem a primitivním zemědělstvím. Cesta k těmto rodinám trvá 4 dny a vede náročným kopcovitým terénem. Na to nemáme čas. Vydáváme se alespoň k nejbližší rodině, žijící na kopci nad pobřežím. I tam se trmácíme tři hodiny. Rodinka je zajímavá a dovoluje nám přespat v hlavní chýši. Mají celkem deset dětí, mívali čtrnáct, ale čtyři zemřeli. Dostáváme tradiční stravu, sladké brambory uvařené uvnitř bambusového stvolu. Snažíme se nepřekážet a nasáváme obyčejný život neobyčejných Kwaio. Stále prší. Ráno se vracíme na pobřeží, bahno po kotníky, klouže to, padáme, Alešovi se rozpadla bota, jde bosý.

Z Malaity si jedeme odpočinout na ostrov Rennell. Zde se nachází největší sladkovodní jezero v Pacifiku. Hnízdí zde stovky mořských ptáků, v jezeře žijí endemické ryby, na břehu jezera čtyři polynézské vesnice. Ostrov je místem světového dědictví UNESCO. Přesto sem nikdo nejezdí, jsme jediní turisté. Bydlíme doma u Johna, máme krásnou verandu s výhledem na jezero, pozorujeme západ slunce, pijeme rum a kokosové mléko. Koupeme se v jezeře, fotíme varany, tereje, fregatky, endemické kormorány. Žvaníme s místňáky. Dobrej závěr pobytu na Šalomounech.