napsala Alena Talafúsová
Spojit potápění v Mosambiku s krmičkou v sousední Jihoafrické republice jsem považovala za skvělý nápad již před šesti lety a když jsem ho letos zopakovala, opět nezklamal. Málokdy se totiž stane, že v průběhu jednoho potápěčského výletu uvidíte 13 různých druhů žraloků.
Dokonce se může stát, že neuvidíte ani jednoho, eventuelně pouze běžné útesové druhy a to jen ojediněle a z dálky. V Mosambiku ještě žraloci jsou, i když je místní rybáři stále loví a i když zde není dostatečná kontrola pro ilegální rybolov. Určitě potkáte žraloka bělocípého a žraloka šedého útesového. U žraloka bělocípého se občas dostávám do situace, že už ho jako žraloka nevnímám, prostě lepší útesový doplněk, jenom zvednu ruku k hlavě a ukážu buddymu, že tam někam stojí za to upřít zrak. Žralok šedý útesový je trochu větší pán, při něm zbystřím, ale musím přiznat, že i tady mě víc vzruší nějaká ta zajímavá malinkatá ropušnička.
Co mě ale tentokrát velmi potěšilo, byl žralok zebrovitý, někdy nazývaný leopardí. Zebrovitý je proto, že v mládí má na sobě pruhy jako zebra, ale ty brzy zmizí a zůstanou jenom flíčky, které připomínají leopardí vzor, takže odtud název leopardí. Správný název to ale není, protože druhový přívlastek leopardí má úplně jiný žralok, menší, také nazývaný hladkoun leopardí. Žralok zebrovitý je poměrně velký, skoro zavalitý, má velkou hlavu a dosahuje obvykle 2,5 metru. Druhově je to nejbližší příbuzný žraloka velrybího, dokonce bych řekla, že při troše fantazie to může být takový minivelrybáček..... Přes den odpočívá na dně v písku a v noci luxuje dno. Má hezkou tlamičku malotlamců, kterou v písku vyhledává měkkýše, korýše a malé ryby. Typický je jeho nezaměnitelný dlouhý ocas, který tvoří podstatnou část jeho celé délky. Na rozdíl od mnoha jiných, námi běžně pozorovaných žraloků, je vejcorodý, tedy klade desítky velkých, tmavě hnědých vaječných schránek, které uchycuje různě na mořském dně. V Mosambiku jsme ho načapali, jak si v klidu odpočíval v malé roklině a dlouho se nenechal rušit naším dotěrným okukováním. Nakonec se přeci jen naštvaně zvednul a vybral si cestu přímo nade mnou, takže jsem si ho opravdu dosyta vychutnala.
Další výstavní exemplář byl kytarovec křivoústý. To sice není žralok, patří mezi rejnoky, ale jelikož je veliký a má žraločí ocas i žraločí pohyb, mám ho mezi žraloky. Díky nezaměnitelným podélným hřebenům s mohutnými trny budí dojem pravěkého zvířete. Však je taky z rejnoků vývojově nejstarší. Vzhled kytarovců se v průběhu věků změnil jen nepatrně a tak je velmi pravděpodobné, že téměř stejní kytarovci, jaké můžeme vidět dnes, proplouvali už pravěkým mořem Tethys před 150 miliony let. Tahle nádhera, která se najednou jako přízrak z ničeho nic vynořila z planktonu a nevzrušeně proplula kolem nás, měla blízko ke 3 metrům a já si připadala jako mimočasový návštěvník pravěku. To byla jiná písnička, než bělocípák! Kytarovec křivoústý se živí převážně kraby a velkými korýši, které si na dně přidrží prsními ploutvemi a prudkým trhnutím si je pošle přímo do tlamy. Bohužel, co se zájmu rybářů o jeho ploutve týče, ten je v Mosambiku enormní a v poslední době je potvrzen značný úbytek tohoto žraloka v místních vodách.
Další žraločí druh z našeho výletu v Mosambiku byl žralok velrybí. Potkat ho zde ve velkém počtu zvláště v období leden až březen je naprostá tutovka. Jsou to sice většinou mláďata, ale i tak je to kolos v délce 5-6 metrů. Velrybák je takový troubovitý miláček, nádherný, obrovský a umí lidi pěkně rozhýbat. Vzrušené ukazování "támhle je!", rychle ploutve, maska, šnorchl a do vody ... kde je? ... tady!! mám ho pod břichem .... ááááách..... Stejně tak jako jednotlivé manty se dají identifikovat podle skvrn na břiše, tak se jednotliví velrybáci poznají podle skvrn kolem žaberních štěrbin. Například v mosambických vodách výzkumný tým takto identifikoval již 300 velrybáků (většinou mláďata a většinou samci). Zdá se tedy, že Tofo je mezi velrybáky velmi oblíbená restaurace.
Někteří potápěči viděli ještě žraloka rezavého, což je podobný vouskatec jako žralok leopardí. Já neměla to štěstí, ale sečteme-li to, je to pro Mosambik slušné číslo 6 druhů žraloků: bělocípý, šedý útesový, zebrovitý, kytarovec křivoústý, velrybí a rezavý.
Musím ale zmínit i stinnou stránku mosambického pobřeží. Místní domorodci stále loví žraloky a stále zde probíhá ilegální rybolov rybářskými loděmi s dlouhou vlečnou sítí. Kdyby byl lov místních zaměřen pouze na vlastní konzumaci, můžeme se spokojit s tím, že to tak bylo vždy a tudíž by to nemělo populaci žraloků ohrozit. Ale místní lidé jedí maso žraloků jen zřídka, žraloky loví hlavně pro ploutve, které prodávají překupníkům na asijský trh. Pokud místní domorodý rybář dostane za kilogram sušených žraločích ploutví víc než dvojnásobek minimální měsíční mzdy, potom se nemůžeme divit. Jestliže jeho rodina strádá na hranici chudoby, záchrana žraloků ho naprosto nezajímá. Ale daleko větší škody napáchají rybářské lodě lovící pod jménem velkých společností. Jsou to hlavně lodě taiwanské a čínské, které přes den tráví čas na širém moři za horizontem a k večeru připlují k pobřeží, spustí sítě a projedou pobřežní vody. Vylovené ryby, které jsou vhodné pro trh, se ihned zmrazí a žralokům se odříznou ploutve a hodí se zpátky do moře. Toto vše probíhá samozřejmě ilegálně. Mosambická vláda nemá sílu nebo možná ani nechce kontrolovat a zasahovat. Rybolov přináší Mosambiku velkou část příjmů do státní kasy a je proto zcela podporován. Podle různých údajů se tvrdí, že během posledních let bylo množství žraloků u mosambických vod zredukováno o více než 70%.
Ale necháme smutných faktů a jedeme do Jihoafrické republiky. Spojit barevný a pohodový Mosambik se žraločím rodeem v Jihoafrické republice, to je asi ta nejlepší kombinace v rámci jednoho potápěčského výletu. Do Jihoafrické republiky jezdí Tethys do vesničky Shelly Beach, kde má svůj stan Roland Mauz a kde je jedinečný dlouhý útes na potápění Protea Banks. Tam probíhají jak normální ponory, tak krmičky. Specielně na krmičku se pak jezdí ještě kousek blíž k Durbanu do vesnice Umkomaas, kde už několik let krmí Walter Bernardis. Byla jsem u něj před 6 lety a tehdy jsme měli na každém ponoru tygří žraloky. Nyní tygři už doznali újmy a už není tak jednoduché je na krmičce potkat. U Waltra jsme neviděli žádného, zato tam byly mraky žraloků černocípých. Je to torpédo se špičatým rypcem a zvědavým okem, dlouhé zhruba ke 2 metrům. Bylo jich kolem nás určitě 30 kousků, přijížděli zleva, zprava, časem si ale člověk na ten žraločí mumraj zvykne a začne si jejich rejdění vychutnávat, sledovat ostražité žraločí oko a hlavně hojnost, jinde tak málo potkávaných žraloků. Při normálním ponoru totiž není lehké je vidět a už vůbec ne takto zblízka, protože je to žralok poměrně plachý. Není nebezpečný, ale zde, při krmení, je třeba dávat pozor, aby v zápalu chňapání po rybě nechňapnul omylem třeba po ruce.
My jsme ale vyhlíželi jiné pány. Žralok bělavý patří z mého pohledu k největším fešákům mezi žraloky. Jeho oblá hlava a krásný tvar těla ve spojení s určitou důstojností a pozicí ve žraločím žebříčku ve mně vyvolává úctu a sympatii. Patří mezi tři nejnebezpečnější žraloky a dokonce se tvrdí, že je nejvíc nebezpečný, protože se často zdržuje i v mělkých vodách a tam může napadnout plavce nebo surfaře. Ovšem většinou z důvodu mylné záměny za jeho pravou potravu a jelikož je to žralok, který může fungovat i ve sladké vodě, často zajíždí do řek a tudíž k napadením člověka dochází i tam. Jsou známé případy, kdy se objevil až 4000 km daleko v Amazonce. Podobně zaplouvá v Africe do řeky Zambezi a proto se mu zde říká zambezi shark. Další název je bull shark, tedy býčí žralok, což je dané jeho robustním tělem, tupým rypcem a drobnýma očima a konečně i jeho občas útočným chováním. Na potápěče tento žralok neútočí, ale je třeba při něm zachovat chladnou hlavu. Blíží se líným, ale jasně směřujícím pohybem a teprve v poslední chvíli uhne. Ve zdejších vodách je možné ho potkat i při normálním ponoru a sice obvykle ihned po zanoření, protože je to žralok, který si svým způsobem hlídá určité svoje teritorium a když se v něm objeví něco velkého a nového, jde to okouknout. Jsou to ale letmá setkání, zambezák většinou ihned odpluje. Bližší a intimnější kontakt je možné prožít právě na krmičkách. Příjížděli hlavně na Protea u Rolanda, tak 3-4 kousky, kolem 3 metrů. Byla horší viditelnost a právě proto to byl o to větší zážitek. Bystřila jsem zrak do zakalené dálky a najednou se to tělo vynořilo a pomalu, ale cíleně se blížilo ke mně a zleva další, to už člověk cítí respekt a svou nicotnost v oceánu.
Vrcholem žraločích setkání je ale žralok tygří. To je důstojný, rozvážný pán, oprávněně budící určitou obavu. Běžně bývá 3 metry dlouhý, ale jsou obvyklí i 5ti metroví tygři, mohou dorůst až do 7 metrů. V mládí má na těle tygrovaný vzor, který časem zmizí, takže čím větší, tím méně tygrovaný, nebo čím méně tygrovaný, tím větší. Samice bývá těhotná jednou za tři roky a může porodit až 80 mláďat. Co se strachu ze strany člověka týče, patří na rovinu k velkému bílému. Je nebezpečnější v tom smyslu, že loví v pobřežních vodách a slupne vlastně cokoli. Samozřejmě, člověka cíleně nevyhledává, ale připlete-li se mu do cesty, neváhá koštnout a neváhá sežrat. Loví sám, je to hlavně noční a podvečerní lovec a jeho oko je skvěle přizpůsobeno nočnímu vidění. Žere ryby, žahavé medúzy, trnuchy, mořské hady, želvy, kytovce, zdechliny, sežere třeba i pneumatiku, sežere všechno co spadne přes palubu, je to ta pravá popelnice moře. Na krmičce se obvykle soustředí na rybu, která bývá zavěšená na krmící kouli. Potápěče tam jako hlavní potravu nevnímá, ale....... Být pod vodou s tygrem je zážitek, na který se nezapomíná. V momentě, kdy se objeví jsem ve střehu, upírám oči jeho směrem a tajím dech. Jeho kulaté tmavé oko a z mlhy vystupující tygrovaný vzor budí respekt a maximální pozornost. Viděla jsem ho tentokrát pěkně zblízka na krmičce u Rolanda. Byl "malý", měl tak 3 metry a ještě byl hodně tygrovaný, ale přesto to bylo hlavní téma našich diskusí a zážitků.
Jihoafrická republika ovšem nejsou jenom krmičky. I běžné ponory stojí za to. Krajina je jiná, není tak barevná, nejsou tu koráli, těžko tu objevíte nějakého barevného slimáčka. Ale zato velmi pravděpodobně potkáte smečku kytarovců jemenských. Opět to sice není žralok, ale stejně jako kytarovce křivoústého i toto neskutečné zvíře z pravěku si řadím mezi žraloky. Vyrušili jsme je, když odpočívali na dně a po našem objevení se postupně zvedali a odplouvali. Trochu jsme se s Tomášem zdrželi a tak jsme tam najednou byli s kytarovci sami. Byla trochu horší viditelnost, ale o to silnější atmosféru ti předpotopní tvorové, proplouvající kolem nás, vytvářeli.
No a poslední druh, který mi udělal obzvlášť velkou radost byl žralok písečný, reggie. Při svých minulých návštěvách Protea jsem jich viděla desítky najednou. Zdržují se zde v jakýchsi jeskyňkách pod převisy zhruba od května až do konce listopadu, někdy v obrovských formacích. Nyní, koncem dubna, bylo na seskupení reggies v jeskyňkách ještě brzy a Roland moc nedoufal, že bychom nějakého viděli. O to větší radost byla, když jsme při proplouvání z jeskyně do jeskyně jednoho načapali. Překvapili jsme krásného samečka, odpočíval schovaný před proudem a když se u něj vyrojila skupina potápěčů, ihned zamířil k východu. Ale tam se zčista jasna objevil Tomáš a donutil toho krasavce udělat dva tři oblouky přímo před mýma očima, takže jsem toho letošního pionýra okoukla ze všech stran. Rolandovi nadšením svítily oči a i když už písečňáků viděl tisíce, radoval se jako malý kluk – první reggie je tady!!!
Někteří potápěči viděli ještě kladivouna velkého a Tomáš zahlédl žraloka krátkoploutvého, jak vyskočil z vody. Je to jeden z mála žraloků, kteří dokáží celým tělem vyskočit z vody nad hladinu. V Jihoafrické republice tedy celkem 7 druhů: žralok černocípý, bělavý a tygří na krmičce, na Protea kytarovec jemenský, žralok písečný a kladivoun velký a jeden krátkoploutvý nad hladinou.
Myslím, že to je solidní hojnost. Jižní Afrika prostě opět nezklamala, Mosambik mi dal barevné prožitky, manty, hejna ryb, ropušnice a murény a JAR to pravé žraločí potěšení.
Mosambik & JAR 2012 - žraločí Afrika
