Tethys - potápění v pohodě - Žralok bělocípý útesový - podrobné informace
Tethys - zajímavosti a články
Žralok bělocípý útesový - podrobné informaceÁla Talafúsová s bělocípákem na Cocos Island napsala Alena Talafúsová
Žralok bělocípý útesový je podle záznamů na www.zraloci.cz nejčastěji pozorovaný žralok českými potápěči. Říká se mu také žralok lagunový, anglicky whitetip reef shark, latinský název je Triaenodon obesus. Je to štíhlý žralok, šedě zbarvený s bílým koncem první hřbetní ploutve a horního laloku ocasní ploutve. Někdy může být bíle zbarven i konec druhé hřbetní ploutve nebo spodní ploutve ocasní. Obvykle má kolem 1,5 m, ale zaznamenaní byli i jedinci přes 2 m. Hmotnost se pohybuje kolem 20kg. Bělocípý žralok má široký čenich a malé, trubkovité nosní chlopně, vypadající jako vousky. Hrotité zuby s hladkými kraji jsou po stranách opatřené malými výběžky. Rostou obvykle ve dvou řadách za sebou, zhruba po 50 zubech v každém patře. Oči jsou oválné se svislými panenkami. Spíše než detail vnímají sebemenší pohyb a jsou velmi dobře přizpůsobené nočnímu vidění, za oční sítnicí je reflexní vrstvička, která umožňuje lepší vidění ve tmě, podobně jako kočičí oko. Žraloka bělocípého potkáme v mělkých útesových mořích a korálových lagunách v Rudém moři, v Indickém oceánu až po Indonésii, ve Východočínském moři, v Mikronesii až po Austrálii a v centrálním Pacifiku. Vyskytuje se také v tropických oblastech východního Pacifiku. Žije v hloubkách od 8-40 m, ale viděn byl i v hloubce 330 m. Žralok bělocípý nemigruje. Zdržuje se stále na stejném místě, pouze ojediněle se přesune do sousední oblasti, kde se zase usadí. Studie ukazují, že se v průběhu roku přemístí maximálně o 3 km. 40% z označených žraloků se při kontrole po třech letech nacházelo stále ve stejné oblasti. Na svá oblíbená místa dokonce připlouvají každý den ve stejnou dobu. V Havajské mytologii právě územní věrnost bělocípáků podpořila víru, že zemřelí se převtělují do žraloků a touto formou zůstávají v přítomnosti svých potomků a ochraňují je. Během dne se pohybují v rozmezí 50 m², v noci, když loví, maximálně 1 km². Nejsou teritoriální ve smyslu obrany svého prostředí, ale spolusdílí prostor s ostatními žraloky svého druhu, na území, kde se pohybují, tolerují i jiné druhy žraloků. Jsou sociální, druží se do skupin jak při lovu tak při odpočinku. Žralok bělocípý patří k těm žralokům, kteří se nemusí neustále pohybovat, aby dosáhli proudění vody a tedy i kyslíku skrz žaberní štěrbiny a mohli tak dýchat. Dokáže přečerpávat vodu i když v klidu odpočívá na dně. Nejčastěji ho vidíme ležet na písku pod převisy, v jeskyních nebo na písečných platech s pootevřenou tlamou nebo ji neustále neznatelně otvírá a zavírá, čímž podporuje proudění vody. Během dne žraloci odpočívají na dně často po několika jedincích blízko sebe jako poházené kusy kmenů. Na čistících stanicích se rádi nechávají čistit od hlaváčů červenohlavých a pyskounů čističů. Za potravu jim slouží menší ryby, langusty, krabi a z měkkýšů hlavně chobotnice. Jsou velmi mrštní a rychlí v útesových štěrbinách, kde se díky svému štíhlému tělu dokáží dostat do skulin, kam jiní predátoři nemohou. Mnohdy žralok zajede půlkou těla do skuliny v útesu a šmejdí tam, dokud svou kořist nedostane. Není zdatným lovcem v otevřeném moři, kde je poněkud neohrabaný a pomalý, ale přesto zůstává predátorem i v těchto vodách. Bělocípák je důležitou součástí útesového koloběhu života a zaručuje zdraví korálového prostředí. Kdyby na útesech nebyl, některé ryby by se přemnožily a způsobily by tím korálovému porostu velké škody. Například papouščí ryby, jejíchž hlavní potravou jsou právě tvrdé koráli. Další oblíbenou potravou jsou chňapalové, sapíni, bodloci a ostenci. Žralok bělocípý je noční lovec. Loví sám, ale využívá přítomnosti dalších žraloků svého druhu k honbě za potravou a ke vhánění kořisti do úzkých. Občas to bývá boj, kdo zvítězí v ukořistění potravy. Na rozdíl od žraloka šedého útesového ale žralok bělocípý nepodléhá žrací euforii, tzv. potravní frenezii vyprovokované činností ostatních, kdy se žraloci slepě vrhají na vše kolem včetně sebe navzájem. Někdy bělocípáci loví i přes den, například v proudech, nebo třeba na Havaji doprovázejí tuleně a snaží se jim ukradnout jejich kořist. Bělocípý žralok umí přežít šest týdnů bez potravy. Žralok sám slouží jako potrava pro větší druhy žraloků, například žraloky tygří, žraloky galapážské a rovněž žraloky stříbrocípé, kteří se ovšem obvykle pohybují v hlubších vodách. 80cm dlouhý žralok bělocípý byl také nalezen v břiše kanice obrovského, ale ten není významným predátorem bělocípých žraloků vzhledem k jeho ojedinělému výskytu. CHOVÁNÍ Bělocípí žraloci přijímají člověka v klidu a pokud nejsou vyprovokovaní, nejsou agresivní. Od člověka spíše rychle odplavou, napadnout ho mohou, pokud nenajdou cestu úniku. Bělocípý žralok neprojevuje prvky exhibičního plavání v případě úzkosti či nebezpečí. Nicméně, respekt a opatrnost je na místě. Tito žraloci pohotově a směle zaútočí, pokud se chtějí zmocnit kořisti, kterou ulovil někdo jiný, například harpunář. V mnohých oblastech se bělocípí žraloci naučili velmi zřetelně rozpoznat zvuk vystřelené harpuny i na velkou vzdálenost. Tento zvuk je dokáže vyrušit z klidné relaxace v úkrytu a bez prodlení se vydají za původem zvuku s vědomím snadno získané kořisti. V roce 2008 byly zaznamenány dva vyprovokované a tři nevyprovokované útoky tohoto druhu. V některých oblastech se žraloci bělocípí používají k ekoturistice formou možného krmení potápěči. OHROŽENÍ Největším nepřítelem žraloka bělocípého, ostatně tak jako všech žraloků, je člověk. Je loven rybářskými loděmi Pákistánu, Indie, Srí Lanky, Madagaskaru a dalších, používajících tažné sítě a lovná lana. Zpracovávají se játra a maso, nicméně bělocípí žraloci z určitých oblastí přinášejí nebezpečí otravy jedem ciguatera, který obsahuje jejich maso a obzvláště pak jejich játra, kde se soustředí daleko největší množství jakýchkoli škodlivých látek. Toxická látka má původ v jednobuněčné řase, která se do žraloka dostává potravinovým řetězcem, tedy pojídáním ryb, které se řasami živí. Ciguateratoxin způsobuje u člověka hlavně bolesti břicha, zvracení, průjem, bolesti hlavy pod. Na Červeném seznamu je bělocípý žralok označen jako téměř ohrožený. Jeho populace v minulých obdobích velmi poklesla díky rostoucímu neregulovanému rybolovu v tropických oblastech. Tím, že se zdržuje stále ve stejné oblasti je snadno dosažitelný a díky jeho pomalé reprodukci je oslabena schopnost zvýšený rybolov přežít bez ztráty. V některých oblastech populace žraloků klesla o 80% a to i tam, kde je zákaz rybolovu, tam žraloci mizí díky pytláctví. Nezlepší-li se zajištění ochrany žraloků, každým rokem jejich populace o 6-8% dále poklesne. ROZMNOŽOVÁNÍ Námluvy jsou u bělocípého žraloka, díky jeho oblasti výskytu u pobřeží, poměrně dobře prostudovány. Obvykle několik samců, i přes 10, se připojí k samici, plavou s ní a zkouší, zda je ochotná k páření. Šťouchají do ní rypcem, snaží se jí jemně chytnout tlamou za prsní ploutev. Někdy samice plave s dvěma samci, každý zakousnutý do jedné prsní ploutve. Pokud samice přijímá, samec, nebo i několik samců, s ní klesnou na dno a jeden z nich se pevně zakousne do její prsní ploutve, čímž ustálí svoji polohu a snaží se s ní pohlavně spojit jedním ze svých dvou penisů. Do toho mezitím nasaje vodu a je připravený vystříknout sperma do samice. Pokud je přítomno víc samců, samice má možnost volby. Nechce-li samce, brání se spojení, lehne si břichem na dno, nahrbí ocas a odmítá hrátky. Samec je pro své snažení limitovaný časem, na akci má pouze 2-3 minuty, protože když drží samici za ploutev, nemůže přečerpávat vodu a tudíž nemá dost kyslíku. Potom je šance pro jiného samce. Pokud je samice svolná, přitočí se k samci, pár zaujme polohu šikmo ke dnu, tedy tlamy přitisknou do písku a těla zvednou zhruba ve 45° směrem k hladině. Samotné spojení trvá 1-2 minuty. Žralok bělocípý je viviparní, tedy rodí živá mláďata. Embryo se vyvíjí v těle matky v placentě, je s ní spojeno pupeční šňůrou, kterou dostává živiny. Po nejméně 10ti měsíční březosti se narodí 1-6 mláďat (nejčastěji 2-3). Samice rodí v každé oblasti v jiném období. Například ve Francouzské Polynésii od května do srpna, jinde v červenci nebo říjnu. Porod probíhá za rychlých točivých pohybů celého těla. Každému mláděti trvá asi hodinu, než vyleze celé na svět. Mladí žralůčci měří 50-60 cm a mají poměrně dlouhé ocasní ploutve. Zpočátku rostou asi 15 cm za rok, později 2-4 cm ročně. Sexuálně dospívají ve věku 8-9 let, kdy dosáhnou délky 1m. Samice rodí každý druhý rok a v průběhu svého života přivede na svět průměrně 12 mláďat. Dožívají se okolo 25 let. Též u bělocípého žraloka bylo zaznamenáno samooplození, tedy těhotenství bez přispění samce a sice v akváriu v Maďarsku. Samice poté porodila jedno mládě. Největší seskupení žraloků bělocípých, které lze na cestách s Tethysem vidět, je při potápění na Kokosovém ostrově. Detail hlavy bělocípáka na Eastern Fields (PNG) Hejno bělocípáků obsadilo naše kotevní lano na lokalitě Alcyon (Cocos Island) |
|