19. - 24.11.2000
Potápím se od r. 1994 a v únoru 1997 jsem měl to štěstí si střihnout 6 ponorů na Galapágách. A místní kladivouni, žraloci galapážští a bělocípí útesoví mě naprosto uchvátili svojí velikostí, silou a krásou. Samozřejmě i adrenalin nezůstane v klidu, když kolem vás proplouvají ryby, které mají místo pusinky past na medvěda. Zkrátka potápění se žraloky přináší nezapomenutelné zážitky a já jsem se od té chvíle začal žraloky intenzivně zabývat. Jediná v češtině dostupná slušná publikace se jmenuje "Žraloci", od Xaviera Maniguet, a jelikož ji prodává snad každý český dive shop, tak ji určitě všichni máte. Také mi asi potvrdíte, že nelíčí žraloky jako nějaké neškodné beránky a myslím si, že to je dobře, protože diving centra, která se potápějí ke žralokům mají spíš opačné tendence a nebezpečí bagatelizují. Myslím, že kniha a údaje v ní jsou pravdivé, je třeba se chovat ke žralokům s respektem, ale rozumný potápěč s přístrojem, se mezi nimi může celkem bez obav pohybovat. Tzn. nesahat, nezahánět do úzkých, ale na druhou stranu se chovat sebevědomě a klidně, nedělat rychlé a zbrklé pohyby.
Po potápění na Galapágách jsem nabyl přesvědčení, že tropická moře se žraloky jen hemží a následující roky jsem absolvoval tři potápěčské dovolenky, dvě v Egyptě a jednu v Thajsku (Thajsko rovněž na SP). Ale ouha, 21 ponorů v Egyptě přineslo jednoho vyplašeného bělocípáka a při ponorech v Thajsku jsem žraloka neviděl dokonce žádného, pouze při šnorchlování mezi ponory jsem zahlédl dva malé útesové černocípáky. Tohle byla další zkušenost. Žraloci rozhodně všude nejsou a i když jsou, tak k lidem se přibližují neradi a udržují si odstup za hranicí viditelnosti. Významnou roli rozhodně hrají bubliny z automatik. Proto jsem se rozhodl další potápěčskou expedici řádně naplánovat s výrazným zaměřením na žraloky. Pročítal jsem dostupnou literaturu o světových lokalitách i potápěčské časopisy až jsem se nadchnul pro lokalitu, která se jmenuje Protea Banks.
Protea Banks je zkamenělá písečná duna, která se nachází 7,5 km od břehu městečka Shelly Beach v Jihoafrické republice, cca 120 km jižně od Durbanu. Horní hrana duny se nachází v hloubce od 27 do 38 metrů a kolem dokola je Indický oceán. To znamená, že je tím pravým místem pro setkání s velkými pelagickými mořskými živočichy, tudíž i se žraloky. Teplota vody v lokalitě se mění v závislosti na ročním období a to má vliv i na druhovou skladbu žraloků, která je jiná v létě a jiná v zimě. Od srpna do konce října, je vládcem duny žralok písečný Carcharias taurus, v Africe nazývaný Ragged tooth shark. Dorůstá délky až 320cm a váhy až 160kg, čili to není žádný drobeček a podle statistik ISAF je na třetím místě co se týče napadení potápěčů hned za žralokem bílým a tygřím. Můj osobní názor je ten, že je to nejspíš proto, že je to víceméně usedlý druh obývající dno a mělké skalní prohloubeniny, tudíž neopatrný potápěč ho snadno může zahnat do úzkých, nehledě na to, že si chce na žraloka sáhnout. V tomto období je duna žraloky písečnými jakoby pokrytá, jsou jich stovky, od malých po ty největší a během ponoru si hlavně dáváte pozor, abyste do nějakého nevrazili. V listopadu se voda začíná oteplovat, žraloci píseční pomalu mizí do studenějších vod jihu a připlouvají kladivouni Sphyrna mokarran i Sphyrna lewini, Great hammerhead a Scalloped hammerhead, na dně se válejí hejna velkých kytarových žraloků Rhynchobatus djiddensis Giant sandshark, což je nádherná a neškodná ryba až 310cm dlouhá a 230kg těžká, občas se objeví Dusky shark Carcharhinus obscurus, žralok měděný Carcharhinus brachyurus Copper shark, a občas zavítají i těžké kalibry žralok tygří Galeocerdo cuvier Tiger shark a žralok bílý Carcharodon carcharias Great white shark. Náš divemaster Roland říkal, že tygřího žraloka potkává tak 15x do roka a podle něj je to nejkrásnější žralok. Bílého zatím za 5 let potápění nepotkal, ale je to jeho vysněné a největší přání. Hmm. Zato náš skipper Spike, který také občas chodí pod vodu jako divemaster se s ním už setkal třikrát a vždy to podle něj probíhalo podobně, žralok kolem něj netečně proplul a zmizel v hluboké modři. To vše na Protea Banks! No a samozřejmě připlouvá nejdůležitější druh, skutečný vládce natalských břehů, žralok bělavý Carcharhinus leucas Bull shark, v Africe nazývaný Zambezi shark podle jeho schopnosti vplouvat vysoko proti proudu řek a přežívat ve sladké vodě. Dorůstá délky 350cm a váhy až 310kg. Kdo četl již výše zmíněnou knihu Žraloci, tak ho tento druh určitě nenechá chladným. Ve vodách Jižní Afriky má pravděpodobně na svědomí vůbec největší počet napadení koupajících se lidí, plavců i surfařů a to i v hloubkách kolem jednoho metru a vzdálenosti pár desítek centimetrů od břehu. Vzhledem k tomu, že loví v mělčinách a má rád teplou vodu, je v Africe považován za více nebezpečného než žralok bílý.
Než se pustím do popisu jednotlivých ponorů, tak ještě krátce obecně o potápění na Protea Banks. Je třeba říci, že potápění na Protea Banks není pro začátečníky. Už jen příjezd na lokalitu v gumovém člunu s pevnou podlahou a vzadu se dvěma pětadevadesátkami Yamaha po pětimetrových vlnách ve velké rychlosti připomíná spíš jízdu na centrifuze a před prvním ponorem zvracejí všichni, i já nafoukanec. Každý ponor je drift dive v proudu. Skočíte do vody a makáte abyste se co nejrychleji dostali na dno, jinak vás proud odnese pryč. Roland sebou táhne naviják s provázkem na jehož konci je bójka, takže skipper neustále na hladině vidí kde jsme a při vynoření je u nás. Kdo se během ponoru Rolandovi ztratí má problém, vynoří se jinde a ve velkých vlnách může chvíli trvat než ho skipper najde. Jelikož průměrná hloubka ponoru je 32m, je ideální pro použití nitroxu a my jsme se standardně potápěli se směsí EAN32%. Jinak viditelnost je výborná a pohybuje se v rozmezí 15 až 30 metrů v závislosti na směru větrů. Lokality jsou de facto pouze dvě a to jižní a severní část duny. Na severu jsou jeskyně a skalní pooly, kde se zdržují žraloci píseční (raggies), jih je zvlněné skalnaté dno. Dno je porostlé nepříliš vysokými rostlinami a houbami, něco je možná měkký korál, tvrdý korál se nevyskytuje.
1/ 20/11/00 07:00 36min max. 33,7m viditelnost 25m
Jižní pinnacle
První ponor a asi největší vlny co jsme zažili. S nucenými úsměvy si říkáme, že jsme si neobjednali tsunami kurz a Spike se jenom řehtá. Na první ponor s námi nejde Roland, ale Andy Cobb, což je africká potápěčská legenda, která si zrovna na Protea přijela zapotápět. Téměř všichni zvracejí, nasazujeme si masky a už to mydlíme na dno. Na dně je klid a spousta ryb. Všude kolem jsou kranasi a makrely, občas tuňáci, hejna poměrně velkých do červena zbarvených ryb podobných chrochtalům, ale i ryby známé z korálových útesů jako je netopýrník a pomec. Jenom mám pocit, že jsou tak dvakrát větší, než třeba v Egyptě. Žraloci zatím nic. Pomalu zahajujeme výstup a jsme zvědaví, protože to je chvíle kdy většinou připlouvá Zambezi, když je potápěč tak 10m nad dnem a on se může dostat pod něj a neplaší ho bubliny. Pak se obvykle připluje podívat, jestli by se ten potápěč nedal sníst, zjistí že ne a zase odpluje. Aspoň tak nám to říkal Roland. A opravdu se objevuje malý žralok, ale nevšímá si nás a po chvíli mizí. Andy ho neviděl, a tak nemůžu s jistotou tvrdit, co to bylo zač, ale pravděpodobně Dusky, což není běžné a mám z toho radost. Když už jsme asi v 10m a ponor se blíží k závěru, objevují se pod námi 4 obrovští Giant guitar a my je s úžasem sledujeme, jak se pomalu sunou po dně pryč. Jak se vynořuji, dostávám cukání do žaludku a mám pocit, že se celý obrátím naruby. Vlny už jsou cítit a mě se chce zvracet. Nemám už co a tak je mi jen neskutečně špatně. Tohle jsem pod vodou ještě nezažil a beru to jako dobrou zkušenost. Cesta zpátky je utrpení a na břehu je to snad ještě horší. Zvedá se silný vítr a pobřežní hlídka pro tento den zakazuje potápění. Mám snad dokonce tichou radost. No to jsem to dopracoval.
2/ 21/11/00 07:00 36min max. 36,8m viditelnost 25m
Severní pinnacle
Před ponorem si beru nokinal, vlny jsou taky o malinko menší a cesta už probíhá v naprosté pohodě. Jedeme k jeskyním a Roland slibuje, že se tam zdržuje ještě pár raggies, kteří ještě neodpluli na jih. Jeden z nich je prý obrovská samice. Mydlíme to z člunu kolmo rovnou k první jeskyni. A dva menší, cca 1,5m jsou uvnitř! Pomalu plují před námi sem a tam na dosah ruky a jejich typické dlouhé tenké zuby jim trčí z tlamy. Na písku před jeskyní se válí zubů spousta a poctivě je sbírám do žaketu. Plujeme dál a dostáváme se ke hraně poolu, který je asi 10 metrů široký a 1,5m hluboký. Nahlížím přes okraj a mám pocit že se mi to zdá. Přímo metr pode mnou se sune obrovská samice, pořádně tlustá a měří určitě 3 metry. To je zážitek. Po chvíli spatřuji i mnohem menšího samce. Roland vplouvá za žraloky do poolu, nikomu z nás se nechce, a tak musím já. Ležím na písku a pozoruji samici. Mám pocit že je teď už dvakrát větší než já, pomalu proplouvá přímo nade mnou, bezděky pokládám hlavu a koukám jí do tlamy snad z deseti centimetrů. Ale kde je samec? Otáčím se a on je přímo za mnou! Můj pohyb ho vylekal, cuknul sebou a vyrazil na druhý konec poolu. Pomalu se zbavuji nervozity z velikosti žraloka, sleduji všechny detaily a začínám si užívat. V poolu jsme cca 7 minut a pak pokračujeme dál. V jedné štěrbině potkáváme velkou mramorovanou murénu a díry ve skále jsou plné velkých langust. Začínáme stoupat a já doufám, že tentokrát Zambezi přijde. Mám malou spotřebu vzduchu a i tentokrát se ve vodě vznášíme už jen já a Roland. Roland neustále kouká ze strany na stranu a hledá. Jsme cca v deseti metrech. Najednou Roland vymrští ruku, ukazuje přímo za mě a upozorňuje mě kvákadlem. Rychle se otočím a vidím jak se Zambezi řítí přímo na mě. Vzápětí mění směr a mizí. Jsem šťastný. Cestou zpět vidíme ve velké dálce od člunu trčet z vody dlouhou prsní ploutev keporkaka.
3/ 22/11/00 07:00 29min max. 36,7m viditelnost 25m
Severní pinnacle
Na tento ponor si objednáváme místního profíka s kamerou a jedeme tudíž zase na sever, kde věříme, že ta velká samice Raggieho je jistá. Jsme už všichni v pohodě a na člunu se usmíváme do kamery. A už jsme u poolu, ale změna, velký samice jsou tam dvě! To je paráda. Chvíli na ně koukáme z vrchu a pak už chtějí být hrdinové všichni a vplouvají do poolu. Začíná tam být těsno. Žraloci jsou zjevně nervózní a tlačí se ke stěnám poolu. Ještě chvíli to s námi vydrží, ale pak opouštějí pool a odplouvají. A vzali to zřejmě z gruntu na jih, protože už jsme je pak nikdy neviděli. Uvědomili jsme si naši chybu, že musíme znát hranici vyrušení, aby žraloci neodpluli. Ale když ten pocit být jen centimetry od třímetrové potvůrky je tak lákavý. V půlce ponoru narážíme na velkého kanice, ale Zambezíci bohužel tentokrát nepřicházejí a tak je na videu nemáme.
4/ 22/11/00 10:00 37min max. 36,2m viditelnost 25m
Jižní pinnacle
Cestou vidíme v dálce zase keporkaka a děláme pokus. Nadjedeme si jeho směr, vypínáme motory a jsme úplně zticha. Najednou cca 100m od nás se keporkak vymršťuje z vody téměř celý, tak jak to občas keporkaci dělají. Jsme v euforii a ani nedutáme. A už je tady. Keporkak proplouvá kolem nás snad 10m od člunu a my vidíme, že jsou dva a je to samice s mládětem. Nádhera. Říkáme si, že i kdyby tenhle ponor úplně zklamal, tak tohle úplně stačí. Během ponoru skutečně žádný žralok, jen batfish a makrely se žlutým pruhem uprostřed těla vytrvale krouží kolem nás. A už jsme zase na volné vodě jenom já s Rolandem, jsme asi v 15-ti metrech. Najednou zahlédnu pod sebou dva velké černé stíny. Jsou to dva Zambezi, kteří pomalu proplouvají pode mnou. Jsem přímo nad nimi a z tohoto pohledu je vidět, jak jsou to velké a mohutně stavěné ryby a já si říkám, že bych si je chtěl taky někdy prohlédnout pěkně z boku. Jako by mě slyšeli! Žraloci pomalu mizí a my s Rolandem stoupáme asi do deseti. Najednou Roland opět kváká. Otočím se a oba Zambezi se zezadu řítí na mě. Tentokrát nezastavují ani když se otočím a pokračují ve svém směru. Lehce nervózním, ale vůbec se nepohybuji a koukám jak se rychle přibližují. Už se dostávají zespodu na moji hloubku, 3m ode mě mění směr a proplouvají kolem. Koukám do jejich očí, na jejich tlamy, jsou kovově šedí, obrovští, krásní. Jupíííí!!!
5/ 22/11/00 14:00 35min max. 33m viditelnost 25m
Jižní pinnacle
Opět potkáváme kropenatou murénu a zatím žádný žralok. Pomalu začínáme stoupat a věříme, že přijde zase Zambezí koncert. Skutečně jeden připlouvá a zdržuje se pod námi. Už z něj nejsem vůbec nervózní, zvykl jsem si. Jsme již hodně vysoko a najednou Roland ukazuje na dno, které již není skoro vidět. Po chvíli jsem schopen rozeznat obrovského Giant guitar. Ještě mám hodně vzduchu a ve spolupráci s Aladinem se vracím hlouběji. Dno je zde v hloubce cca 45m, kam s nitroxem nemůžu, ale chci být alespoň blíž. Už rozeznávám světlé tečky na hřbetě tohoto zajímavého žraloka a najednou se mi zdá že něco vidím kousek od něho. Další! A další! Rozhlížím se po dně v rámci kružnice viditelnosti a všude kam dohlédnu vidím Giant guitar žraloky! Napočítám jich asi 20, ale za hranicí viditelnosti jich tuším stovky. Plné dno! Takhle dostat se k nim blízko a pořádně si je prohlédnout!
6/ 23/11/00 07:00 23min max. 34,8m viditelnost 20m
Severní pinnacle
Otočil se vítr a zhoršil viditelnost. Raggies už v poolech nejsou. Co budeme dělat? najednou, ještě než začíname stoupat se kolem nás objevují dva Zambezi a velice nervózně krouží kolem nás. Jeden vyráží na Oldu a zastavuje se až metr od jeho masky. Měří 3m, je obrovský. To je něco nového. Co se děje? Najednou Zambezi mizí a my nevěříme vlastním očím. Na hloubce kolem nás klidně a netečně proplouvá asi dvacetihlavé hejno delfínů. Vůbec se nehýbáme a jenom zíráme. Delfíni si nás nevšímají a po chvíli pomalu mizí. Je čas jít nahoru. Irena mi naznačuje, že má něco s žaketem. Kontroluji ho a zjišťuji, že chybí úplně zadní sprcha! Je ulomená, odšroubovaná? No to bude fuška. Jsme převážení, já mám 11kg a Irena 9. Chytám ji a stoupáme na můj žaket. O dost rychleji, než je schopen akceptovat můj Aladin a tak na mě zlostně píská. Na hladině si beru Ireny zátěžák, mám teď 20kg olova, vlny se mi převalují přes hlavu, honím to nohama co se dá a Spike nikde. Konečně je tady a já mu s úlevou podávám zátěžáky, žaket s lahví a vymršťuji se do člunu. Nepříjemnost je brzy zapomenuta a delfíni jsou hlavním tématem. Roland nám říká, že je takhle pod vodou potkal teprve potřetí.
7/ 23/11/00 10:00 30min max. 38,2 m viditelnost 20m
Jižní pinnacle
Poslední ponor. Může něco překonat delfíny? Jen co se dostaneme na dno, objevují se kolem Zambezáci. První, druhý, třetí, pak už prostě další, je spousta času si je pořádně prohlédnout. Najednou se po mé levé ruce něco pohnulo. No teda! Giant guitar hned vedle mě! A za ním další! Vidím jich asi 10 a jsou kousek ode mě. Po mé pravé ruce se objevuje Zambezi. Nevím kam mám koukat dřív. Pohlédnu na Rolanda co tomu říká a vidím, že má vytrčenou ruku dopředu a už začíná kvákat. Rukama mi naznačuje pohyb křídel ptáka a já tenhle signál znám. No to už snad není možný, on snad vidí mantu! Těžce se loučím se žraloky a snažím se dohnat Rolanda, který nabral rychlost Alexandra Popova a řítí se vpřed. A už ho vidím. No, manta, to už by fakt bylo moc. Před námi se ladně vznáší orlí rejnok, který svým ladným pohybem a pelagickým životem mantu silně připomíná.
Kóta
Potápění na Protea Banks
